Doporučujeme

Auður Ava Ólafsdóttir: Nad propastí byla tmaAuður Ava Ólafsdóttir: Listopadoví motýliGunnar Gunnarsson: AdventGyrðir Elíasson: Měděné poleGyrðir Elíasson: Kniha od řeky SandáGyrðir Elíasson: Mezi stromyÓfeigur Sigurðsson: Kniha JónGyrðir Elíasson: Okno na jihEinar Kárason: Ptáci bouřeStaroislandské ságyLživé ságy starého severuEddica MinoraJiří Starý: Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky. Lucie Korecká: Sám spatříš svět stínů - hranice mezi světy v pozdních ságách o IslanďanechAlda Sigmundsdóttir: Malá kniha o IslanďanechJan Burian: Dvacet let s IslandemJan Sucharda: Island - země vzdálenáJan Sucharda: Island - 111 nej…Jan Sucharda: Island autem 4x4Jan Sucharda: SetkáníJan Sucharda: Ryby v soli


Sponzoři
Vulkanologové se obávají erupce Katly na Islandu

převzato z http://gnosis9.net

V noci z 20. na 21. března 2010 se na jihu Islandu probudila sopka Eyjafjöll. Erupce začala po několika týdnech silné seizmické aktivity a terénních deformací. Šest stovek obyvatel v okolí bylo evakuováno. Vulkán je pokryt ledovcem Eyjafjallajökull a existovalo nebezpečí povodně z rozpuštěného ledu. Záhy se však ukázalo, že k erupci nedošlo přímo pod ledovcem, ale v průsmyku Fimmvörduháls mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Erupce navíc nebyla hodnocena jako příliš silná, nicméně její intenzita zatím ani neklesá, podle posledních zpráv by mohla pokračovat ještě celé týdny nebo měsíce.


pryštící láva
Výbuch sopky uprostřed islandského ledovce vypadá jako válka barev - video
http://video.idnes.cz/?idVideo=V100325_131150_tv-zpravy_sha


Vulkanologové s obavami sledují, jak zareaguje sousední sopka Katla. Eyjafjöll totiž v předchozích 11 stoletích vybuchl celkem třikrát (920, 1612, 12/1821-1/1823). Ve všech případech pak následovaly mnohonásobně větší erupce Katly (920, 1612, 6-7/1823). Ta patří mezi nejnebezpečnější sopky na Islandu. Součástí téhož sopečného systému je i nechvalně proslulá sopka Laki, která v roce 1783 způsobila jednu z nejhorších katastrof ve zdokumentované historii lidstva.


eyjafjoll-22-03-2010 Sopka Eyjafjöll (1666 m.n.m.) s kráterem o průměru přes 3 kilometry se nachází zhruba 120 kilometrů jihovýchodně od hlavního města Reykjavíku. Ledovec Eyjafjallajökull (někdy je tak nazývána i samotná sopka) má rozlohu 50 až 100 kilometrů čtverečních.

Islandský vulkanolog Haraldur Sigurdsson se domnívá, že láva tryskající z trhliny v průsmyku Fimmvörduháls souvisí se sopečnou erupcí na Westmanských ostrovech v roce 1973.

"Zdroj magmatu pod touto oblastí je podobný. Je umístěn ve značné hloubce, odkud magma proniká až k zemské kůře," vysvětlil Sigurdsson. "Magma vystoupilo v minulých týdnech z hloubky deseti kilometrů, zůstalo zde a pak malou netěsností vytrysklo na povrch."

Podle něj není pravděpodobné, že by erupce zesílila, nebo že by se otevřely další trhliny. "Myslím si, že to, co vidíme teď, se bude dít i nadále, trocha lávy bude vytékat po dobu několika týdnů, možná měsíců, a pak to skončí. Ale kdo ví? Musíme pokračovat v pozorování."

"Máme velké štěstí, že k výbuchu nedošlo pod ledem, jinak by mohly nastat rozsáhlé záplavy," řekl geofyzik Pall Einarsson z Islandské univerzity. "Tohle byla spíše malá a poklidná erupce. Jsme však znepokojeni, protože by se tím mohla spustit erupce sousední sopky Katla - zlověstného vulkánu, který by mohl způsobit lokální i globální škody."

"Katla je úplně jiným druhem sopky, ale zdají se propojené, neboť všechny známé erupce Eyjafjöllu souvisely s erupcemi Katly, proto může jít o předehru k erupcím Katly," pokračoval Einarsson. "Eyjafjöll by mohl být něco jako rozbuška před explozí dynamitu."


průsmyk mezi ledovci


Zlověstná Katla

Kráter Katly (1512 m.n.m.) měří v průměru 10-15 kilometrů, magmatický krb obsahuje odhadem 10 až 12 kilometrů krychlových magmatu. Ledovec Mýrdalsjökull nad sopkou má rozlohu 595 kilometrů čtverečních.

Vulkán v minulosti soptil každých 40 až 80 let. Doloženo je 16 erupcí od roku 930. Po menším oživení v roce 1955 se Katla začala znovu hlásit o slovo až v roce 1999. Od té doby ji experti pozorně monitorují. Seizmická aktivita se dramaticky zvýšila v roce 2002, na erupci se však zatím stále čeká. Vzhledem k tomu, že poslední velká erupce nastala v roce 1918, je pravděpodobnost další takové události velmi vysoká.

Sopky Eyjafjöll, Katla, Eldgjá a Laki jsou součástí jediného rozsáhlého sopečného systému.


island-sopky
Zdroj: Wikipedia (autor: Chris 73)


Katla je zřejmě původcem sopečného materiálu (Vedde Ash) datovaného do období okolo roku 10.600 před naším letopočtem (mladší dryas). Tento materiál nacházejí vědci na různých místech v širokém okolí Islandu (Švédsko, Norsko, Skotsko, Severní Atlantik).

Velké erupce Katly v posledních několika staletích měly vesměs dramatický průběh. Při erupci v roce 1755 rychle roztálo ohromné množství ledu a vznikla zničující povodeň zvaná jökulhlaup, což je jistý druh laháru, s neuvěřitelným průtokem 200 tisíc až 400 tisíc kubíků za sekundu (pro srovnání - průměrný průtok Amazonky, Nilu, Mississippi a Jang-c'-ťiang dohromady je 290 tisíc kubíků za sekundu). Při poslední erupci v roce 1918 byl průtok o něco menší - "jen" 100 až 150 tisíc kubíků za sekundu. Mohutná vrstva lahárových uloženin prodloužila pobřeží na jihu Islandu o 5 kilometrů.


Článek v angličtině:
http://en.vedur.is/earthquakes-and-volcanism/articles/nr/1852


Katastrofální erupce na Islandu v roce 1783

8. června 1783 došlo na Islandu k mohutné sopečné erupci. Z 25 kilometrů dlouhé trhliny Laki se 130 krátery začala vytékat láva. Proudy rožhavené horniny se dostaly až do vzdálenosti 88 kilometrů a pohltily plochu o rozloze 570 čtverečních kilometrů. Kusy lávy byly vystřelovány do výšky 1,5 kilometru, mračna prachu vystoupila 13 kilometrů nad zemský povrch. Do atmosféry se uvolnilo asi 122 milionů tun oxidu siřičitého, přes 90 milionů tun kyseliny sírové a 8 milionů tun fluorovodíku. Následky této mimořádné události byly tragické. Zahynuly desetitisíce lidí. Na 223 let starou událost ve své studii upozornili vulkanologové Claire Witham a Clive Oppenheimer z univerzity v Cambridge.
Island je geologicky aktivním územím na rozhraní severoamerické a euroasijské litosférické desky. Ze 150 sopek, které se na tomto ostrově nacházejí, jich 26 patří do kategorie činných. Většina povrchu je tvořena sopečnými horninami.

Erupce z roku 1783 nemá ve zdokumentované historii obdoby. Největší spoušť po sobě zanechal fluor, který spálil pole i pastviny a způsobil otravu mnoha zvířat i lidí. Na následky zubní a kostní fluorózy zahynulo 80 procent ovcí, 50 procent skotu a 50 procent koní.

Následoval hladomor. Jen na Islandu zahynula v průběhu několika měsíců čtvrtina až třetina tehdejší populace. Přeživší obyvatelé houfně opouštěli svou vlast. Asi 20 procent obyvatel emigrovalo. Dánská vláda, která ostrov spravovala, uvažovala o přesídlení všech lidí z Islandu. Před katastrofou tam žilo 40 tisíc lidí.

Neménně kruté následky měl oxid siřičitý. Ten se v horních vrstvách troposféry a ve spodních vrstvách stratosféry přeměnil na jemné částice aerosolu a rozšířil se nad Evropu. Do týdne po výbuchu zahalila Anglii a Francii, a pak i zbytek kontinentu, západní Sibiř a sever Afriky, silná siřičitá mlha. Hustá opona zapáchajícího dýmu se udržela po většinu června, července a srpna. Nejdéle setrvávala ve Francii a Holandsku. Při západu slunce hrála obloha všemi barvami. V noci svítil měsíc krvavě narudlou barvou. Celkový charakter počasí byl nezvykle horký a suchý. Při takových podmínkách sliznice rychle vysychaly a očí i rty pálily. Lidé si stěžovali na dýchací a srdeční potíže a na úporné bolesti hlavy i krku. Dýchání vzduchu zamořeného oxidem siřičitým mělo za následek udušení mnoha lidí, protože jejich měkké tkaně otekly.

Z analýz dobových záznamů vyplynulo, že úmrtnost ve srovnání s ostatními roky vzrostla o 17 procent. Během letních měsíců se počet mrtvých ve Francii zvýšil oproti průměru o 38 procent. Mezi srpnem 1783 a květnem 1784 zemřelo o 25 procent více lidí než jindy.

Ještě horší situace byla v Anglii. Witham s Oppenheimerem prostudovali archivní materiály z 404 farností v 39 anglických hrabstvích. Zjistili, že po erupci na Islandu následovaly dvě smrtící vlny. K první došlo mezi srpnem a zářím 1783. Mnoho obyvatel muselo ulehnout s horečkou. Úrodu z polí neměl kdo sklízet. I dosud zdraví jedinci zkolabovali a museli být odnášeni přímo z pole. Na britském území zemřelo odhadem 23 tisíc převážně starších lidí a dětí.

Další vlna si vyžádala svou daň mezi lednem a únorem 1784, kdy zavládla nezvykle drsná zima s krutými mrazy. V Británii se počet obětí odhaduje na 8 tisíc. V obou případech byl nejhůře postižen východ Anglie. Příčina? Autoři studie vidí jasnou souvislost mezi extrémním počasím a sopečnou aktivitou.

V roce 1783 nevybuchovaly jen vulkány na Islandu. Erupce byly hlášeny rovněž z Itálie. Jih Apeninského poloostrova navíc zpustošilo silné zemětřesení. Ze všech stran zaznívaly obavy z blížícího se konce světa.

Kyselé deště, které tehdy zasáhly Evropu, poškodily lesní porosty a zničily menší rostliny. Průměrná teplota klesla o 1,3 stupně Celsia. Ochlazení trvalo tři roky. Léto v roce 1783 bylo nejchladnější za posledních 500 let. Neúroda nebyla v té době jen problémem Evropy, ale i Afriky (katastrofální sucho v Egyptě) a Asie (Japonsko).

Na severoamerickém kontinentu byla zima 1784 nejchladnější a nejdelší v lidmi zaznamenané historii. Ledové kry plavaly dokonce i ve vodách Mexického zálivu.

Dramatický rok 1783 na Islandu patří spolu s výbuchem sopky Tambora v roce 1815 a Krakatoa v roce 1883 mezi největší vulkanické erupce za posledních 300 let. Pravděpodobnost tak mohutných sopečných explozí je na rozdíl od erupcí supervulkánů poměrně vysoká.

Erupce v trhlině Laki trvaly od června 1783 do února 1784, přičemž nejhorších bylo prvních pět měsíců, další vulkán Grímsvötn soptil až do roku 1785.

Pokud by se dnes na Islandu naplnil podobný scénář jako před 223 lety, svým životem by ho zaplatily tisíce lidí. John Grattan z Waleské univerzity odhadl, že v Anglii by se počet obětí vyšplhal na 100 tisíc. Erupce podobného rozsahu je přitom nevyhnutelná. Nikdo nepochybuje o tom, že přijde. Otázka je - kdy.

"Ano, bude další, je těžké předpovídat její sílu, ale v budoucnu dojde na Islandu ke stejné události. Mračna popela, mračna plynů, mračna kyseliny sírové z Islandu se mohou znovu převalit přes Británii," konstatoval profesor Stephen Self, vulkanolog z Open University.