Jedna z nejvýznamnějších islandských spisovatelek současnosti Kristín Eiríksdóttir se v románu Odhalení ukazuje jako mimořádně vnímavá pozorovatelka píšící s nezaměnitelnou lehkostí o náročných, ale aktuálních tématech. "Její hlas je silný a naléhavý – jeden z nejoriginálnějších své generace"

Kristín Eiríksdóttir (nar. 1981) – islandská prozaička, dramatička a básnířka debutovala v roce 2004 a od té doby vydala několik knih, které se dočkaly významných literárních cen i překladů do mnoha světových jazyků. Výrazně se zapsala do literární scény svou sbírkou povídek Doris Dies z roku 2010. Kritici se shodli, že se objevila nová, plnohodnotná autorka s jedním z nejvýznamnějších beletristických děl roku.

Její prvotina, Kjötbærinn (Masné město), balancuje na pomezí poezie a prózy. První román, Hvítfeld – fjölskyldusaga (2012, Hvítfeldovi – příběh jedné rodiny), pojednává o nefunkčních mezigeneračních vztazích. Za svou v pořadí sedmou knihu, prózu Elín, ýmislegt (Elín, různé, 2017), získala Islandskou literární cenu a byla nominována na Cenu Severské rady za literaturu. Autorčin styl se vyznačuje výraznou obrazností, uměním sdělovat nevyřčené a schopností modelovat hutnou, téměř hmatatelnou atmosféru. „Nevím, jak bych mohla být umělkyní a vyhýbat se brutalitě,“ říká. „Kde bych pak brala inspiraci?“

MAČ 2022: https://www.youtube.com/watch?v=-QpHrz0Ur4w

Odhalení - obsah románu:

Na filmovém festivalu ve Stockholmu uvádí debutující dokumentaristka Villa svůj film o mladém lovci velryb, který před devíti lety zemřel. Při zodpovídání dotazů z publika se začne ukazovat, že jeho život nejspíš nebyl takový, jak jej dokument líčí, a čtenáři se odkrývá mladíkova tíživá minulost. A nejen ta. Autorka v kompozičně propracovaném románu, který byl nominován na několik významných cen, proniká hluboko do nitra svých postav i otázek limitů uměleckého vyjádření - aniž by přitom ztratila vypravěčskou pronikavost a suverenitu.

Nakladatel: Lidové noviny
Překlad: Lenka Zimmermannová
Rozměr 130 x 200, 284 stran

Objednat lze na: https://www.nln.cz/knihy/odhaleni/ za 262 Kč
Doporučená cena 349 Kč

Na mých hrdinech mi moc záleží, říká Kristín Eiríksdóttir.

Knihu Odhalení, která čtenáře okamžitě upoutá, je možno číst jedním dechem. Tuto mnohovrstevnou knihu je také možno číst s přestávkami na zamyšlení a pochopení jejího závažného obsahu. Hlas autorky, Kristín Eiríksdóttir, je důležitý. Kristín psala svůj román dlouho, věnovala mu čas, který potřeboval.

Odhalení nás přivádí na současný Island, ale osudy hrdinů specificky islandské nejsou. Několik příběhů se prolíná a odehrává v různých časových obdobích a jak se odvíjejí, odhalují postupně trauma přecházející z generace na generaci. Opakovaně se setkáváme s alkoholismem a jinými závislostmi. Je zřejmé, že proto vybrala autorka románu titul Tól – t.j. nástroje, prostředky. Každá postava má své vlastní nástroje - řečeno slovy Kristíniny kolegyně Evy Gudrún Minervudóttir -, jak přežít. A Kristín naznačuje, že ji zajímá pozorovat i to, jak se nástrojem stanou třeba i ostatní lidé a jakým prostředkem je lidem vyprávění. Autorčini hrdinové jsou věrohodní. Žádný z nich není stereotypem oběti, viníka, kladného nebo záporného hrdiny, žádný není černobílý.

Kristín se rozhodla vyprávění zarámovat panelovou diskusí na filmovém festivalu ve Stockholmu. Říká, že proto, aby se mohla zabývat svými a obecnými názory na umění a zodpovědnost umělce. Filmařka Villa sedí na pódiu sama s moderátorkou a musí se zpovídat za svou tvorbu. I to je jedno z témat knihy; odhalení ve smyslu obnažení až do nejvyšší míry bezbrannosti. Stejně hlasitě jako v současné islandské společnosti zaznívají na festivalu morální otázky ohledně toho, kdo „má právo“ vyprávět nějaký příběh a jak se diskutuje o určitých problémech.

Logika je osobní, ne kolektivní

Jazyk autorky je bohatý a Kristín vynikajícím způsobem dovede popsat emoce a niterné zápasy, téměř je před námi zhmotnit, popsat citlivě drobné momenty a zdánlivě nepatrné události, její přirovnání a popisy jsou výstižné a originální. Někdy jsou na hranici surrealismu, až připomínají Kristíninu poezii. V jednom rozhovoru Kristín kdysi řekla, že svou poezii nepíše vědomě surrealisticky, ale že má podobný náhled a záměry jako surrealisté. Když se jí jednou v rozhovoru zeptali, jak by vysvětlila přechody mezi dimenzemi reality a smyšleného světa jedné své hrdinky, Kristín se ohradila: „Nestačí, že většina věcí je jednoduchá? Copak musíme zjednodušovat úplně všechno?“ V rozhovoru Kristín také zpochybnila logické myšlení a říká: „Logika je osobní, ne kolektivní.“

Ve svém románu nechává Kristín čtenáři velký prostor pro jeho vlastní výklad. V průběhu odhalování jednotlivých osudů i na konci celého příběhu zůstávají mezery, které si musí čtenář sám doplnit. „Jsem vychovaná v přesvědčení, že umění je nade vším. Dnes mají najednou mít všichni na všechno svůj názor, nemít názor je podezřelé, přímo nebezpečné.“

Psát znamená prožít

Román Odhalení byl několik měsíců po vydání na špičce žebříčku prodaných knih. Měla jsem štěstí, že jsem knihu našla ještě teplou z tiskárny v knihovně. Měli tam asi šest výtisků a když jsem si ji chtěla vypůjčit znovu, byla pořád beznadějně zamluvená. Byla nominována na Islandskou literární cenu i Literární cenu Severské rady. Přesto Kristín tvrdí, že pokaždé, když odevzdá nakladateli nový rukopis, nemá pocit, že je důvod něco oslavovat. Říká si: „Proboha, co jsem to udělala? Tohle bude konec mé kariéry!“

Poslechněme si více:

A kolik vám bylo, když jste začala psát básně?

„V jedenácti letech jsem dostala od maminky zápisník s čistými stránkami. Velmi jsem si toho považovala a nepřestala jsem psát, dokud jsem nezaplnila všechny stránky. Hned jsem dostala další. Takhle jsem si v mládí psala do zápisníků pořád a maminka byla moc trpělivým čtenářem a taky byla upřímným kritikem, čímž mi prokazovala úctu; nikdy jsem neměla pocit, že mají moje básně menší váhu jen proto, že jsem dítě. Brala jsem to velmi vážně.“

Jací autoři vás ovlivnili?

„V dětství jsem hltala knížky švédské spisovatelky Marii Gripe, jsou takové jiné, trochu temné. V mládí je člověk jako houba a moc záleží na tom, co čte.“

Kristín jmenuje celou řadu islandských básnířek, které ráda četla, například Lindu Vilhjálmsdóttir, Diddu, Kristín Ómarsdóttir, a mezi nimi i svou matku, Ingibjörg Haraldsdóttir. Ingibjörg psala básně a také obohatila islandskou literaturu skvělými překlady ze španělštiny a z ruštiny. Za povšimnutí stojí i další spisovatelka, kterou měla Kristín v mládí v oblibě. Jmenovala se Audur Haraldsdottir a tragikomické hrdinky jejích knih se koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, v průběhu boje islandských žen za emancipaci, vyrovnávaly se svým údělem i domácím násilím za pomoci černého humoru.

„Uvědomila jsem si až později, jak veliký měla vliv – nejen na mě, ale na celou generaci,“ říká Kristín. „Později jsem četla autory jako třeba Michel Houellebecq, Milan Kundera.“

Vzpomenete si, kdy nebo při jaké příležitosti jste si začala říkat spisovatelka?

„Teprve když mi vyšel první román. Ale navenek mnohem dřív, než jsem to začala brát vážně. Jen jsem to fingovala. Ale ne proto, že by spisovatel byl něco víc nebo míň než nějaký právník nebo instalatér. Jen jsem si dlouho nebyla jistá a měla jsem mindráky z toho, že píšu básně, a ne romány. Nevěděla jsem, jestli jsem schopná nějaký román napsat. Pro to, co má větší hodnotu, jestli poezie nebo próza, ovšem není žádné měřítko. Napsat román může být mnohem těžší, než napsat sbírku poezie. Záleží na tom, co komu lépe vyhovuje. Ne každý má výdrž. Dost často jsem něco načala, a pak ztratila zájem.

Někdy je umění se svými postavami vydržet. Taky se mi stalo, že jsem se o nich před někým rozpovídala, a tak jsem o ně přišla. Já mluvím jen s určitými lidmi, vždycky jen o textu. Se svou kolegyní Gudrún Evou Minervudóttir jsme si zvykly na to, že si často dáváme navzájem číst prvních zhruba čtyřicet stran. To je výtečné. Ne že bychom seděly a drbaly o postavách našich románů, neopouštíme při tom realitu. Psaní je posvátný proces, příběh se stane součástí vašeho života.“

Cítíte se během toho procesu osamělá?

„No, člověk je tím úplně uchvácený. Taky se mi teď vybavil termín „pravdivý příběh“, jak se v islandštině říká literatuře faktu. Pro mě jsou všechny moje romány pravdivé. Všechno v nich se odehrálo v mé hlavě. Je to pro mě skutečné. Umění je pravdivé. Psát znamená prožít. Mám tak nějak pocit, že příběh, na kterém v té či oné chvíli zrovna pracuji, se stane mou realitou. Tím myslím, že začnu prožívat svět skrze něj. A okolní svět se naopak promítá do románu. Když například líčím nějakou tíživou scénu, musím v té době brát na sebe velký ohled, což má pochopitelně vliv na mou komunikaci s okolím. Nedá se to od reality oddělit. Ve své podstatě je beletrie – nebo by alespoň měla být – pravdivá. To, co píšeme, má vliv, stejně jako na nás působí, co čteme. Ten vliv je obrovský; větší, než si uvědomujeme. Způsobí třeba, jak se vyjádříme v určitých souvislostech, což může potažmo ovlivnit, jak se náš život odvíjí. Vždyť si vezměte TikTok nebo Instagram! Když si člověk začne všímat nuancí, všechno má velký význam.“

Kristín se poprvé přesvědčila o tom, že umění není nějaká vedlejší existence, něco jen tak bokem, když studovala v Dánsku na tzv. lidové univerzitě. Podle jejích slov byla škola hodně nekonformní a Kristín se na přednášce o radikálním umění happeningu inspirovala a rozhodla se, že ve svém pokoji jeden uspořádá. Přemluvila správce kolejí, aby převezl co nejblíž k jejímu pokoji kontejner na odpadky. Potom veškerý obsah kontejneru do pokoje vyprázdnila a celý den tam seděla a přijímala návštěvy. Pro silný zápach tam nikdo nevydržel dlouho. Bylo to strašné.

„Sama jsem na smrad citlivá, byla jsem úplně vyřízená,“ vzpomíná Kristín. „Připadalo mi, že jsem odporná, cítila jsem se opravdu mizerně a najednou jsem si uvědomila, co dělám. Uvědomila jsem si, že umění je jednoduše nějakou skutečností, která se přihodí. A připadá mi, že když píšu, tak je to stejné. Když píšu nějakou scénu nebo postavu, tak je doopravdy vytvářím. Opravdu se to děje, není v tom žádný rozdíl. Situaci, ve které se ocitám, pro sebe vytvářím tím, že píšu.“

Ještě je na místě citovat, co Kristín řekla v rozhovoru o své rozhlasové hře, kterou uvedl Islandský státní rozhlas o Vánocích 2024. Hra s názvem Ve tmě nás nevidí, která obsahuje dva monology dvou palestinských uprchlíků, byla šokujícím způsobem otevřená a jedinečná. Poslouchali jsme a bylo nám těžko.

Posloucháme, protože chceme slyšet a vědět.
„Právě to je důležité: nezavírat oči před tím, co je těžké nebo s čím se musíme vypořádat. Naše společnost si najednou navykla bát se lidí, kteří procházejí těžkým životním obdobím. Ale potíže nás něčemu naučí. Právě proto bychom jim měli naslouchat a učit se.“

Z rozhovorů s Kristín vybrala, zpracovala a s Kristín si povídala Lenka Zimmermannová Děkujeme.

Překladatelka Lenka Zimmermannová vystudovala FF UK v Praze a osud ji zavál na Island, kde žije již přes 30 let. S ohledem na to, jestli je polární noc nebo noci jsou světlé, je povoláním učitelkou, která se věnuje překládání, nebo překladatelkou, co se živí vyučováním islandštiny.