aneb vše je jen o náhodě

V loňském roce jsem snad poprvé při svém putování po ostrově nikam nespěchala, a tak jsem si konečně v klidu mohla projít starou akureyrskou čtvrť Innbærinn, od Minjasafnsgarðurinn, po ulici Aðalstræti, přes Hafnarstræti, s odbočkami do Lækjargata a Spítalavegur. Prohlížela jsem si a fotografovala staré domy a představovala si, kdo v nich kdysi žil a jací lidé žijí dnes.

Letos se mně náhodou dostal do rukou poklad v podobě knihy Innbær. Húsin og fólkið, kterou v roce 2018 darovala autorka Kristín Aðalsteinsdóttir paní Heleně Prokopové. A i když teď sedím v mé pracovně - „zeleném pokoji“, znovu se při listování knihou procházím po ulici Aðalstræti a odkrývají se přede mnou příběhy několika domů a jejích obyvatel.

V 19. století se lidé, kteří neměli práci na venkově, stěhovali do vesnic a měst. Podmínky byly zcela odlišné od těch, které známe nyní. Lidé, kteří se stěhovali do města, se ale tehdy, stejně jako dnes, snažili uživit sebe a své rodiny. Tito lidé a jejich potomci jsou nenávratně pryč a jen málokdo byl vyfotografován nebo dostal příležitost vyjádřit svůj názor.

Jediné, co nám může tuto dobu přiblížit, je staré město a okolí, které nese otisk minulé éry. Lidé, kteří město budovali, zmizeli a na jejich místo přišli jiní. Tato kniha zachovává malý zlomek jejich historie a vztahu k městu.

Mnoho starých domů v okolí Aðalstræti bylo renovováno a nové domy postaveny. Autorka knihy naslouchala mnohým obyvatelům, kteří žili v této části města v roce 2016.

Na začátku toho roku vhodila Kristín do schránek jednotlivých domů dopis, ve kterém požádala jejich obyvatele, zda by se mohli sejít a říct ji cokoli zajímavého o jejich domě. Dostalo se jí 70 % kladných odpovědí. A pak jen naslouchala, zapisovala si a fotografovala. Během práce na knize si stále opakovala: „Tohle je prostě jedna z nejzábavnějších věcí, kterou jsem za dlouhou dobu dělala“.

Aðalstræti 52

Kristín Aðalsteinnsdóttir, autorka knihy Innbær. Húsin og fólkið, bydlí v jednom z nejstarších domů ve městě. Ten pochází z roku 1840 a je postaven ze dřeva pravděpodobně dovezeného z Norska, jako mnoho ostatních domů postavených na Islandu v 19.století.

Žilo zde mnoho generací. V roce 1916 se sem nastěhovali prarodiče Kristín s pěti dětmi. V tu dobu tam přebývaly současně tři rodiny, dohromady 16 lidí. Od roku 1935 dům obýval Halldór – Kristínin strýc se svojí ženou Rósou, kteří neměli děti a chtěli, aby dům zůstal ve vlastnictví rodiny, a tak mohla Kristín v roce 1987 od nich dům koupit, protože tu žila odjakživa a měla k němu silný vztah, i když hodně věcí se změnilo.

Nic nemělo tak rozhodující vliv na městský život v Akureyri, jako výstavba dvouproudé silnice Eyjafjarðarbraut směrem na západ a rozšíření Leuruvegur přes ústí řeky Eyjafjarðará. Tyto silnice proměnily Aðalstræti z hlučné hlavní ulice v poklidnou obytnou čtvrť.

Od začátku si Kristín s manželem uvědomovali, že rekonstrukce domu se stane pro rodinu dlouholetým projektem. Za 20 let se jim podařilo pomocí vynikajících profesionálů proměnit 170 let starý dům v teplý moderní domov.

(Hallgrímur Indriðason a Kristín Aðalsteinsdóttir, prosinec 2016)

Aðalstræti 50

O vedlejším domě vypráví jeho majitelka Anna Guðný Sigurgeirsdóttir: Často se mě ptají, jaké to je bydlet v tak starém domě, odpovídám, že nevím, žiji v něm celý svůj život, už 54 let, nic jiného jsem nezažila. Dům se o mě hezky stará a panuje tu dobrá nálada. Je to rodinné dědictví, můj děda s babičkou koupili dům v roce 1942, otec se tu narodil a já tu vyrůstala s prarodiči a teď sem rádi chodí i vnoučata.

Často myslím na ty, kteří tu žili, někdy tento dům obývaly až tři nebo čtyři rodiny, ještě dlouho ve dvacátém století. Také si zde pronajímali pokoj studenti středních škol. A byl tu dokonce první tiskařský lis v Akureyri. Matthías Jochumsson tu bydlel šestnáct let se svojí ženou a mnoha dětmi. Nechal postavit západní pokoj a zbudovat speciální rohovou skříňku na uložení mešního vína. Ta skříňka je stále v našem obývacím pokoji, jen to mešní víno už v ní není.

(Anna Guðný Sigurgeirsdóttir, březen 2016)

Matthías Jochumsson (11. listopadu 1835 Skógar – 18. listopadu 1920 Akureyri) byl islandský básník, dramatik, překladatel, novinář a protestantský kněz. Jeho báseň z roku 1874 se stala textem islandské národní a posléze i státní hymny Ó, guð vors lands. Přeložil do islandštiny Shakespearovy a Ibsenovy hry, Byronovy básně i biblické žalmy. Jako novinář pracoval pro deník Þjóðólf, novinářskou činnost ukončil roku 1880 a věnoval se pak již jen kněžství. Jeho divadelní hra Útilegumennirnir byla prvním romantickým dramatem islandské literatury.