Kde jsem?
Nevím, nejsem si jista kde.
Rozhodně ne tam, kde bych chtěla být.
Pokoj je maličký. Pět kroků na šíři, sedm na délku. V lodičkách na vysokých podpatcích. Italských, firma Magli, koupených, když jsem byla naposledy v Římě. Podlaha je naleštěná, šedé linoleum se světlým melírem, který nevytváří žádný vzor. Dopadá na ně zelenavý svit, který se šíří po světle vymalovaných stěnách v barvě zřejmě speciálně vybrané, aby působila jasným a uklidňujícím dojmem. Jako ostatně všechno v tomhle pokoji. Ale ve svitu noční lampy dostává vše zelenavý odstín a pokoj působí neskutečně, takřka nadpozemsky. Jako kdybych byla někde na hranici skutečnosti, mezi dvěma světy.
Což možná jsem.
V pokoji není žádný nábytek, kromě postele, nočního stolku a židle, na které sedím.
A nad postelí kříž. Černý.
Kde jsi, Nino?
Když jsem prve tak prudce procitla, nevěděla jsem, kde se nacházím, nemohla jsem si uvědomit, kde jsem a proč. A v tom okamžiku mezi spánkem a bděním, v tom zlomku vteřiny, kdy jsou všechny svaly napjatý k obraně proti nebezpečí, proti onomu neznámému, mě zaplavila nutkavá touha, aby na mě v tom šeru čekalo nějaké teplé tělo., aby se moje ruka dotkla horkého, živého těla, a ta touha byla tak silná, tak palčivá, že jsem se až zalkla a vyhrkly mi slzy, protože za tím vším byla jistota, že moje ruka sáhne do prázdna.
Překvapilo mě to. Neměla jsem zatím nikdy pocit, že mi v životě něco chybí.
Taková prudká touha. A slzy. Já, která nikdy nebrečím.
Pohlavní pud. Nic jiného. Hormony se bouří při pomyšlení na vlastní zánik. Neříká se, že za války, tváří v tvář k smrti a všemu tomu šílenství, se pohlavní pud stupňuje? Je to přirozené. Možná taky určité neuspokojení. Přestože mám Andrese. To by ho ovšem nepotěšilo. Považuje se za dobrého milence. A taky je. Snad trochu moc mechanický, dokonalá technika -
"Tak proč ne radši vibrátor," říká Sussa, "vykonal by stejnou službu." Neboť má přítelkyně Sussa věří na lásku, přes všechny svá nepodařená manželství a milostná dobrodružství. Láska je čínský elixír života, koření života a lék na všechny strasti. "Nenormální," říká a míní tím Andrese a všechny ty před ním, míní, že jsem bez citu, přítelka Sussa, a já se směju. Ať se nechá láskou třeba sníst. Já dávám přednost Andresovi. Vyhovuje mi.
Tak proč ty slzy?
Kde jsi, Nino?
"Kde jsi ksakru?" volal Helgi a táhl za sebou z kopce Arnara se zlomeným a krvácejícím kotníkem, uvízl mu ve spáře na skalách. "Pomoz mi s ním," hekal vyčerpaně, "musí se mu to hned obvázat." Počítal zřejmě s tím, že Nina ví svým ženským instinktem vše o zlomeninách a ranách, že teď vezme věci do svých rukou, a rozčílil se, když se Nina odtáhla, odmítla dotknout se zakrvácené nohy, odmítla se k Arnarovi vůbec přiblížit. "Co ty jsi vlastně za ženskou," třásl s ní a snažil se ji vytáhnout z trávy, do které se zahrabala celá udivená, že její proklínání mělo tak rychlý účinek, že pomsta za ten ponižující sestup chechtajícím se kamením je tu. Slyšela z dálky sténání Arnara a nadávky bratra, těch dvou bláznů, kteří ji vytáhli na tenhle výlet za něčím, už si ani nepamatovala za čím, možná, že to ani nikdy nevěděla. A vede si tvrdohlavě svou, ne a ne, zatímco bratr s ní lomcuje a křičí, vzpamatuj se, vždyť jsi namol, a Arnar říká nech ji být, rozkazovačně, jako by patřila jen jemu, a jeho hlas v ní vyvolá vzpomínku na horké dlouhé noci, na jeho obličej nad ní, ona ho hladí, něžně, ale to teď není důležité, nic není důležité, jen to, že ji musí pochopit a křičí hystericky do trávy, do té trávy, která tu všecko pohltila: "Já nejsem žádná zatracená Sunneva!"
Všechno tady na mě v tom pokoji padá, ničí Ninu, kterou jsem, vyvádí mě z rovnováhy a dělá ze mne uzlíček nervů. Vzpomínky na dávno zapomenuté věci, na jiný svět, svět, který se mě, mého života netýká.
"Přinesla jsem vám trochu kávy," říká ta mladá sestřička a stojí zase ve dveřích, vchází a pokládá šálek na stolek. Zřejmě tak trpí národní fixní ideou, že kafe je lék na všechny strasti.
Děkuji a sestřička s úsměvem odchází. Učinila svou povinnost, dobrý skutek, vtělená spokojenost.
Loknu si kávy, je vařící a spálím si jazyk. Radši bych si dala koňak. Tříhvězdičkový Courvoisier. Ten, co jsem pila, když na mě kdysi v zátoce sáhla smrt. Když se tam zpřítomnila v skutečnost a mně bylo pojednou jasné, že umřu, i já, jako Jakub, jako Sunneva a jako ti všichni. Poprvé jsem to tehdy pochopila, ne rozumem nebo citem, ale v tom nejhlubším jádru, kterým je - hm, co to je? Sám člověk? Snad. Mé mladé, štíhlé tělo, které mi poskytovalo tolik slasti, žilo jen proto, aby umřelo. Změnilo se v prach a popel, jak pořád kázali faráři, v potravu červů. Byl to nesnesitelný, neobhajitelný, neodpustitelný vtip. Všechno zborcené, všechno podvod tváří v tvář téhle směšné jistotě, takovému nesmyslu.
Koňak je na takovéhle zlomyslné žerty nejlepší lék.
A Nina se otočila zády ke klišé života, lokla si bratrova koňaku a přimkla se v smrtelné úzkosti k fikci básnictví. Rozehrála formu proti beztvarému chaosu, umění proti životu, proti smrti, proti starým příběhům. Nová slova, nové perspektivy, nový svět, všechno staré k ničemu, vytvořit všechno znovu a nově, to bylo to, co chtěla. Najít slova, která by zněla zvukem doby, zvukem raket, vodíku, slova světa, v němž nezbývaly už žádné ideály a žádný cit nebyl bez trhlin. Nová slova bez spojitosti, s mrtvou minulostí. Uvažovala tehdy takhle? Ano, takhle nějak to bylo.
"Umřu, jestli nebudu moct psát,"řekla Arnarovi hned na počátku a myslela to vážně. Nikdy předtím to nevyslovila. Byl jediný, komu to řekla.
A Arnar se zasmál:
"Proč bys nemohla psát? Já budu malovat a ty budeš. Přesně jak to má být."
Tak jednoduše si to představoval. A ona taky. Všechny pochyby odvrhla.
A noci byly horké a dlouhé, město neuvěřitelné, planulo životem. A byly tu malířské výstavy a dlouhé procházky, autobusem do Hafnarfjordu na poslední italský film, nebo francouzský, vysedávání v zakouřených kavárnách a mejdany a zase mejdany a debaty a debaty, a ona musela honem vidět, co namaloval, mezitím co byla ve škole, a on si musel honem poslechnout, co ráno, než vstal, napsala, a všechno bylo tak nabité životem, že někdy uprostřed vší té radosti až ztrácela dech.
Dlouhé horké noci.
Jenže tu bylo taky všechno to ostatní. Všechno ostatní, co bylo nutné udělat. Co volala. Co věci komplikovalo. Jeho studium malířství a její maturita, potom práce v obchodě, jeho první výstava a najednou tu byla domácnost a finanční problémy a hádky. Noci byly kratší a kratší a on už neměl čas poslouchat, co ráno napsala, jestli ovšem vůbec něco napsala, a ona dělala, jako že nevidí jeho poslední obraz. A hádky ukrajovaly z nocí, z těch horkých, dlouhých nocí, stávaly se trvalou akustickou kulisou, která pohlcovala slova, barvy, život. Všechno přesně tak jako u jiných lidí, u nich, kteří přece vůbec nebyli jako jiní lidé.
Občas zmlkli uprostřed věty a křečovitě se objali, jako by se topili.
A snažili se. Ach, jak se snažili.
Jenž město už přestalo planout.
A pak jednoho večera, krátce po tom, co se vrátili z toho nešťastného výletu na konec světa, odešla Nina z mejdanu s Gudjónem, novopečeným právníkem, kterého Sussa přivedla jen proto, aby se znemožnil mezi bohémy. A Nina se ani neohlédla, odešla prostě s ním a nechala tam Arnara sedět na podlaze i s berlemi. Odešla s Gudjónem rozhodnými kroky, ani se neohlédla, krok za krokem ke dveřím a při každém si oddychla.
Čímž skončila love story století.
Ráno nato stály její kufry na chodníku před domem. A ona byla ráda. Usnadnilo jí to rozhodnutí. Byla svobodná. Mohla odjet do světa. Psát. A odjela. Vrátila se s nepodařeným románem, který nechtěl nikdo vydat.
"Dva roky ses nechala od maminky a Helgiho živit," řekla předrahá sestra Marta a strefila se přesně do plexu solaris.
"Mlč," okřikl ji Helgi a vzal Ninu kolem ramen. "Nech ji na pokoji."
A Nina mlčela, nebyla ani schopna něco říct, ještě se nevzpamatovala z knokautu, který utrpěla, celý svět šejdrem. A udělala ještě několik kotrmelců, než se svět začal zase narovnávat a ona se dala na literaturu, která nezhyne, na fikci reklamy, literaturu moderní doby.
A jsem v téhle branži dobrá. Mám nápady a dovedu udělat text, jsem dobrá manažerka. Ateliér vzkvétá, malý, ale jistý. Získal si reputaci.
RKKS, reklamní kancelář Katrín Sunnevy.
Sestřina nedůvěra mě přivedla na nápad použít tahle jména, přestože jsou těžkopádná a nemoderní. Z legrace jsem nápad přednesla doma a královsky jsem se bavila tím, jak se Marta zarazila, předstírala, že je překvapená, a já řekla: "Ale Martičko, já se přece jmenuju Katrín Sunneva." A Marta na to: "Zatím ses s tím moc nechlubila."
A Ninina reklamní kancelář se stala Reklamní kanceláří Katrín Sunnevy.
Sunneva.
Kráčí lehkým krokem nocí. Osamělá poutnice se zelenou truhlou a rancem připoutaným na zádech a na prsou stoupá po svahu a mizí vstříc modrému úsvitu na druhé straně hory.
"Proč?" zeptala se malá Nina matky později večer, když teta neposlouchala. "Proč se k tomu mužskému zase vrátila?"
"Kdo?" otáže se matka.
"Sunneva."
"Ale dej pokoj, nesmíš těm příběhům věřit. Marie si je víceméně vymýšlí," řekne matka zjevně na sestru rozhněvaná kvůli něčemu, co Nina nechápe.
"Tak se k němu nevrátila?"
"Neměla od něj nikdy odejít," odtuší matka krátce.
"Ale vždyť ji vyhnal," namítá Nina udiveně.
"To je jedno."
"Ale…"
"Tak dost. A jdi už do postele."
"Já bych se k němu nikdy nevrátila," vyhrkne žabec Nina prudce. "Nikdy."
"Jen jestli bys měla na vybranou."
A později ten večer hlasy sester z pokoje, jednotlivá slova, někdy celé věty zalétají k Nině do postele, a v nich něco divně znepokojivého, co ji přiměje, že nastraží uši.
"…tys odešla. Zapomněla,co… dřiny a bídy…" Matčin hlas.
"…nic nezapomněla."
"…náš život. Děláš z něj dánský román."
Ticho.
"…nechápu, co to do tebe vjelo, Tordís."
"Nechci, abys ji zaslepovala romantickými slátaninami."
Zase ticho. Z pokoje zvuk škrtnutí zápalky, přehluší cinkání pletacích jehlic. Vůně cigaretového kouře.
"…snad proto, že jsi sama odešla od muže." Tetin hlas.
"…není můj příběh. Možná tvůj."
Odešla? Maminka? O čem to ty dvě mluví? Nina se schoulí pod peřinu. Z těch hlasů k ní čiší nebezpečí, něco neznámého, co ji vábí i děsí zároveň.
"Možná," zazní konečně Mariin hlas, dutý, unavený, sám sobě nepodobný, "Všichni vytváříme příběhy o svém životě."
Nekonečné ticho. Nakonec matčin hlas.
"Ale ne dánské romány, Marie." V hlase smích. "Dánské romány nikdy."