Přesto je zřejmé, že Stefanův chmurný hlas vykonal své, protože muž dává svým druhům pokyn k odchodu. Jakubovi nicméně neunikne posměšný výraz, s nímž k nim obrátil svou temnou tvář, záblesk pohrdání v černých očích. A teď už ho nic neudrží. Ať si ten černý ďábel s ironickým úsměškem blábolí co chce, poteče mu z nosu červená. Dostane, co si zaslouží.
Ale Stefan zasáhne. Rozložitý a nehybný jako skála stojí před ostatními, zatímco dvojice sbírá se země dřeváky a pospíchá ze dveří a odtud kalupem k člunu na pobřeží. Hromotluk si dává víc na čas. A na břehu se otočí a hledí k dvorci. Zvedne ruku, jako by někomu mával, pak skočí do člunu a mizí v soumraku.
Hovor o právě přestále události ustane, když si lidé mezi rozdělují nasbíraná vejce. Snad je to Jakubův pohled, pronikavý a pichlavý, který nade všemi bdí a utne každý šepot. Lidé zmlkají uprostřed věty, úsměv jim zmrzne na rtech. A Stefan se o události slovem nezmíní. Ani Sunneva. Ta mluví jen o všedních věcech jako vždycky. A usmívá se. Jako by se nic zvláštního nestalo. A Stefan se neptá. Mlčení provází lidi i do stavení. Dokonce ani vyhlídky na zítřejší počasí skoro neprobírají. Jen tu a tam padne ojedinělá věta. Pouze stará Sína se neustále něco bručí, když se ukládá do postele. Snad staré modlitby, ne-li zaříkadla.
Pomalu se v jizbě rozhostí klid, utichá kašlání a smrkání a těžký, vlhký vzduch začíná prořezávat chrápání. Gudríd v duch odříká všechny modlitby, které zná, ale spánek ne a ne přijít. Vzdychá a převaluje se. A zdá se, že ostatním se vede stejně. Neobvykle hlasité je spaní této noci, která jako by nikdy nechtěla skončit.
Ale noc přece jen skončí. Jako všechny noci. A ráno lidé znovu vsávají a vydávají se na ptačí skály. K večeru se na hřebenu hory nad zátokou objeví dívčí postava. Jako střemhlav padající pták se vrhá z kopce a letí přes kameny, výmoly, kopečky mechu a slatinné ostrůvky, padá do průrvy s bystřinou rozrostlou po jarním tání, ale hned se zní zase vyškrábe a letí dál. Tmavý pták mířící přímo k dvorci.
"Všechno v pořádku?"
Tvář ve dveřích, úsměv. Není to ta stará sestra, která mě doprovázela do pokoje, bodrá a nenápadná, budící důvěru. Dívčí tvář. Mladá.
Rychle položím ruku na list papíru, hledím na ni, neodpovídám.
Všechno v pořádku?
Nepochopitelná otázka. Natolik absurdní, že na ni nelze ani odpovědět.
"Mám vám přinést šálek kávy?" ptá se opět, tišeji, rozpačitěji. Úsměv zmizel.
Zavrtím hlavou, nechci kávu, pospíchám s Fridmey, pohlcena příběhem. Těžká, umáčená sukně se mi motá kolem nohou a brání mi v běhu, měla jsem si ji podkasat, jeden střevíc rozervaný o ostrou skálu, vůně pozdního jara v nozdrách. Modré vlněné punčochy mě štípají, ale Fridmey letí dál. A hned jak dveře v jiném světě zapadnou, vbíhám s ní do stavení, do toho úděsného brlohu, který já nepovažuji za lidské obydlí, ale ona je jím nadšená. Ví, že se nedá ani srovnat s tou ubohou dírou, v níž bydleli její rodiče, a dovede ocenit všechen ten pokrok, který zde Sunneva postupně zavedla: nový dřevěný obklad v jizbě, novou podlahu, vyspravené drny ve vnější zdi, zvětšená okénka. Teď však Fridmey běží dál, mizí v tmavé chodbičce kolem vchodu do kuchyně a spíže, kolem zasouvacích dveří do chléva a seníku a vzhůru do jizby, kde stará Sína klímá za bílého dne na posteli, nečinně, jak u ní nebývá zvykem, jehlice s pletením spadlé na podlaze. Zalykám se zatuchlým pachem hlíny a vlhkostí, nedostatkem vzduchu a tmou. A mumlání staré Síny o nějakých hostech, ano, byl tady, už podruhé, host, je mi špatně a mám pocit, že omdlím. Ale Fridmey už zase vyběhla, stojí na zápraží a rozhlíží se , hrůzu v očích. Sunnevo. Teplá dlaň na líci, tvář, která se na ni usmívala hned při prvním setkání, říkala jí teď bude všechno dobré, nemusíš se ničeho bát, budeš u nás a budeš pomáhat v hospodářství. Sunneva. Matka, sestra, světélko v životě.
Pozor, Fridmey, žádáš příliš mnoho.
Ale Fridmey už zase běží. Zahlédla Sunnevu na pobřeží. Vykřikne její jméno. Ale ozve se jen chraplavý šepot.
Na břehu stojí žena, kterou nezná, nikdy ji neviděla: ochablá tvář, zbrázděná jakousi nevyslovenou dychtivostí, naběhlé rty, matný pohled. Cizí žena.
"Sunnevo," šeptá Fridmey, ale žena ji neslyší ani nevidí. Vidí jen člun, vzdalující se od pevniny. "Sunnevo!" křičí Fridmey a žena váhavě odtrhne oči od černé hlavy a širokých ramen, které se rychle, tak rychle vzdalují. Pohlédne na dívku, jako by ji ještě nikdy neviděla.
"Neštěstí. Stalo se neštěstí, Sunnevo!"
"Neštěstí," opakuje žena na břehu, jako by tomu slovu nerozuměla. "Neštěstí?"řekne ještě jednou tázavě a obrací se pozvolna k Fridmey, oči nepřítomné, jako když se probouzí ze sna. "Kdo?" zeptá se pak prudce.
Fridmey otvírá ústa, aby odpověděla, ale místo toho propukne v pláč, který slova zadusí. "Jakub," podaří se jí konečně vzlyknout. "Kámen," vzlykne podruhé.
Jakub.
Ona - čtrnáctiletá holka, děvče pro všechno, ubohý červík, popelící se u ohniště v kuchyni. O se navrací po sezóně z rybolovu, zocelený, jiný než všichni ostatní, vyhlášený sběrač vajec a schovanec samotného hospodáře. Smích, veselí, polibky v tmavé chodbě. Bolest, sladší než cokoliv jiného. Život. Sny.
A toho dne tvá duše ti bude odňata.
Odkud zná tahle slova?
Jediný pohled…
"Žije?" ptá se Sunneva. Žena, která stála na břehu a hleděla skrze Fridmey, zmizela, tvář je opět tváří Sunnevy. Sunnevy, která ji připravila o všechny sny, když se zde před pěti léty objevila. Jediný pohled, a věděla vše. Věděla, že to byly jen bláhové sny opuštěné, hloupé holky. Jakubovy oči to říkaly. Upřené na Sunnevu. Sledovaly ji, kam se hnula. Pořád.
A toho dne tvá duše…
"Fridmey," říká opět hlas, mírně, konejšivě jako chladná dlaň, která jí lehce spočívá na čele, otřásajícím se křečovitým pláčem. Dlaň Sunnevy.
"Žije, Fridmey?" ptá se hlas znovu, hlasitěji. Žije, šepot vln od moře, ústa ucpaná pláčem, odstrčí dlaň ze svého čela. Zapomněla vše, co ji Sunneva učila, zapomněla na matku, sestru, na světlo nového života, lepšího života, pamatuje si jen své trápení.
A toho dne…
Jakubovo tělo visící ve smyčce lana, zakrvavená hlava bezvládně se klátící v Stefanově náruči, hlas Gudrídy, vysoký kvílivý tón, který sílí a sílí, klesá po skále dolů a mizí v křiku ptáků, v šumu a hluku. Kámen. Ne! Obličej Gudrídy. Gudrídy, která možná také měla své sny, možná si také leccos představovala v těch letech, kdy hospodyně zemřela a ona se starala o domácnost. Než přišla Sunneva a všechno změnila. Všechno.
Jákúbé!
Fridmey křičí, přemáhá bolest, křeč, zmítá sebou a pak náhle křik utichne. Sunneva jí vyťala políček. Podává jí nějakou mokrou látku, aby si utřela obličej. Fridmey se napřímí, chvěje se, ale není už tím kvílejícím tělem mezi kameny na břehu, které jako by se rozpouštělo v temném výkřik. Je Fridmey, snoubenka Torkela s bledýma očima, hospodářova syna, a přítelkyně Sunnevy.
"Pojď," říká Sunneva a vytrhne jí z rukou mokrou, měkkou látku. "Teď není čas na slzy."
Takhle je před sebou vždycky vidím. Dvě ženy, jedna plavá, druhá tmavší, rozcuchané, jako by si vjely do vlasů, spěchají po zelené louce k hospodářství, z kterého už dávno zbyly jen rozvaliny. Sedí na plevelem zarostlé zídce, Nina, víc než o století později, a dívá se, jak přicházejí z šera. Kráčejí rychle, Sunneva o kousek napřed, Fridmey za ní, předkloněné, jako by šly proti vichřici, ruce svěšené podél bok. V dálce za nimi, na moři, blikají směrem od pevniny světýlka, v trávě modrozelený lesk od studeného večerního světla. Tmavě oděné ženy ve stínu hory došlapují rychle, rozhodně. Ani jednou se neohlédnou.
"Nikdy Sunnevě neodpustila," říká hlas tety Marie po všech těch letech.
"Nesmysl," ozve se vzdálený hlas Tordísy, matčin hlas. "Vždycky jsem jen slyšela, že spolu výborně vycházely, matka se snachou. Nepadlo mezi nimi křivé slovo. A co by tu také bylo k odpouštění?" "Nic," říká hlas Marie. "Nebo možná všechno."
"Ale Marie, prosím tě!" Z matčina hlasu je znát nelibost blízká studu, jako by jí působilo utrpení poslouchat takové sentimentální tlachy a bohapustou romantiku. "Bydlely vedle sebe na stejné mezi přes čtyřicet let."
"A co z toho?"
"Nikdo by po taková léta nežil s někým v neshodě."
"Ty jsi, nenapravitelný dětina, milovaná sestřičko."
Ale žabec Nina, Katrín Sunneva, ví, že Fridmey neodpustila Sunnevě nikdy. Je o tom přesvědčena. Je jí jedenáct let, za pár měsíců dvanáct, a přečetla toho v knihách už dost o osudových dramatech a lásce, sama už se nemůže dočkat, až se toho vzrušujícího tance taky zúčastní.
"Co Jakub?" ptá se netrpělivě, rozmrzelá matčiným okřikováním a zasahováním do příběhu, který se jí netýká.
"Co se stalo s Jakubem?"
"Jaký to má smysl vyprávět dítěti tokovéhle příběhy. Kdybys mi radši pomohla umýt nádobí, místo abys tu spřádala lži o cizoložství své prabáby, nemluvě o všem ostatním.:
"Když já raději vyprávím příběhy, sestřičko."
A Mariin smích se rozléhá pokojem.
"Jakub," naléhá znovu Nina a nejradši by zavřela dveře do kuchyně, aby udělala konec matčiným protestům, které všechno jen zkazí.
"Co se stalo s Jakubem?"
"Jakub," vydechne Marie a protahuje to jméno co nejdéle, asi vidí v očích děvčete přání, aby všechno dobře dopadlo, ale za ním touhu po tragédiích, strachu a smrti. "Jakub." opakuje, přivře oči a příběh se znovu blíží.