Lyžařské běžecké závody v Západních fjordech

Na start čtvrté lyžařského dálkového běhu v životě jsem se postavil s cílem vyhrát cokoliv. Islandské západní fjordy hostí každoročně poslední dubnový víkend, již od roku 1935, letos na Čarodějnice, lyžařský závod, na který hned tak nezapomenu a v jehož důsledku musím pro příští sezonu učinit několik důležitých opatření.

Ač byla objemová příprava jak na lyžích v Norsku, tak při treku v Nepálu důkladná, a ačkoliv jsem věnoval průzkumu sněhu den před závodem i mazání lyží nebývalou pozornost, průběh závodu byl pro mne zklamáním se šťastným koncem.

S nadějným číslem 6 jsem se vůbec nedostal do prvních řad na startu. Jak bych taky mohl, když ve WC buňkách nejsou na Islandu zavedeny reproduktory. Výzva moderátorky „start za 3 minuty“, kterou jsem náhodou zaslechl, přišla pozdě. Jako na Vasáku, startoval jsem tedy z poslední řady. Taky jsem se ještě nechat vyfotit někým z přihlížejích a po průjezdu startem si pak ještě upravil kalhoty nad botami, aby do nich nepadal sníh. A mohl jsem se s více jak minutovou ztrátou vydat za svým cílem – dohonit a předjet co nejvíce závodníků a nenechat se předběhnout nikým. Ze zadní pozice se útočí nejlépe….

Trať vedla naštěstí zprvu poměrně z kopce, zasedl jsem na bobek a la Mirka z Přimdy a dohonil první osobu mého snažení, statnou Islanďanku. Následovali dva starší pánové. V dálce jsem již viděl skupinku 4 lyžařů, které jsem zdolal v mírném stoupání, tedy ve fázi mé silné stránky běhu na lyžích. Na 4 km jsem dokázal dotáhnout a předehnat 7 startujících. Pokud bych tímto tempem pokračoval, mám šanci na 48,1 km dlouhé trati dostat se o 84 míst dopředu!

Prostor maratonu v rozlehlých údolích modelovaných kdysi ledovci umožňoval, pokud nemžilo či nebyla mlha, sledovat vepředu jedoucí závodníky a tak jsem si pohledem spočítal, že bych mohl během pár kilometrů udolat dalších 12 závodníků. Osmý a devátý byli asi Ital a Švéd, ale s doháněním desátého a jedenáctého začaly mé drobné potíže. Ti dva jeli zhruba stejně rychle jako já, zatímco 12-19 ujížděli pomalu víc a víc v dál. Evidentně získávali náskok v mírných sjezdech. Má pravá noha, od malička mírně vyhnutá od kolena k chodidlu do středu chodecké či běžecké přímky způsobuje drobný náklon lyže, jejíž hrana tak nepatrně brzdí její pohyb. To má své neblahé důsledky zvláště ve sjezdových partiích při běžkování. K jubilejnímu desátému skalpu mi pomohl pád přede mnou jedoucího Němce. Protože jel ve skupince se svým kamarádem, ten na něj čekal a už jsem měl na kontě 11 čísel.

Dlouho, dlouho jsem jel sám na čele „odpadlíků“. Postavy v dáli sjížděly dál a dál níže k nejnižšímu bodu tratě, zatímco za mnou rovněž dlouho nikoho nebylo vidět. Začal jsem chápat, že je konec ambicím na pohár v kategorii „muži 35-49 let“, který jsem si včera se zájmem prohlížel připravený k předání vítězům ve sportovní hale. Ctižádost velela udržet pozici 11 odzadu, jenže mokřejší a těžší sníh v nižších polohách a můj pomalý sjezd dával tušit, že se o ni budu muset ještě porvat.

Jeden z Němců mne překvapil tím, že mne zezadu dospurtoval, v tuto chvíli jen proto, aby si opět vyfotil svého kamaráda. I já jsem si občas vyfotil zamlžené hory s cedulkou počtu km zbývajících do cíle a v klidu se vždy občerstvil (přesto dávali Islanďané poměrně málo vody a kromě čokolády žádné sladkosti, musel jsem tedy sahat do svých rezerv v ledvince). Stejně jako sníh mi však před polovinou začaly těžknout nohy - 50 dní bez pohybu na lyžích zjevně zanechalo své důsledky. „Tenisový loket“ se objevil také nečekaně brzy (opět jako důsledek přehmatu stejného jako na Vasáku – vzal jsem si z auta kratší hůlky, než se kterými celou zimu lyžuju). Také jsem pozoroval, že mé nohy by raději šly pěšky, že se hrbím a že mi chybí na zádech 20kg batoh. Vliv nedávného nepálského treku …

U cedulky v polovině trati už mne vítal Němec, se kterým jsem si povídal jak při běhu, tak na jedné občerstvovačce. Během druhé poloviny trati se nic mimořádného nestalo, než jen to, že jsme společně s Němci, Italem a Švédem vytvořili novou kategorii „turisté“, neboť startovní pole těch šikovnějších, trénovanějších, mladších a lépe mazajících již tou dobou mířilo k cíli. Dohnal a předehnal jsem sice asi 65 letou Norsku, ale ta mě stejně v závěrečném sjezdu, stejně jako většina ostatních usvědčila v tom, že si již skutečně musím buď nechat srovnat nohy nebo si nechat postavit lyže na míru, abych doplnil již zmíněnou mírnou výhodu dobré kondice v běhu do kopce.

V cíli zvolali moje jméno a jmenovali zemi, odkud jsem (aby to těch pár lidí z technického personálu vědělo), na krk mi pověsili medaili, počkali až dojede zbývajících, pokud dobře počítám, osm závodníků, pak sundali vlajky, stožáry, uklidili občerstvovací místnost a jelo se dolů do města Ísafjorduru.

Přesto přese všechno se mi závod líbil, neboť jsem se dostal k možnosti, jak sepsat titulek „….v cíli byl nejlepší“. Dosáhl jsem totiž svého historického úspěchu, obsadil jsem 50 místo. Takový výsledek se dá zopakovat jedině na Valašské padesátce, pokud nepůjdu s kamarádama během závodu 2x do hospody.

Závod dokončilo 52 závodníků a já už si dám pozor, abych nešel do závodu bez lyžařského tréninku pár dní předem, koupím si nové lyže, boty a ponožky, naučím se zase něco víc o mazání, nebudu chodit před startem na záchod. Slibuju.

A teď jdu na závodnickou a místní party.