Nesnažím se dávat nějaké zemi přednost

Minulý měsíc 10. října zemřela výjimečná žena, přítelkyně Heleny Kadečkové, která se v šedesátých letech provdala za výjimečného Islanďana a prožili spolu neobyčejný život.I přes nelehký osud si zachovala pozitivní myšlení a úsměv na rtech. Bude nám chybět, stejně jako Helena.

Olga Maria Franzdóttir,

se narodila jako Olga Šramová 25. 08. 1937 v Jilemnici. Otec
František Šram působil jako lékař, maminka Marie Šramová roz.Stonjeková byla
ošetřovatelkou. V Novém Městě nad Metují společně žili a vychovávali Olgu a jejího o dva roky staršího bratra Františka.
V květnu roku 1945 byli rodiče povoláni do osvobozeného Terezína, aby se podíleli na likvidaci tyfové epidemie. Po celou tu dobu hlídala Olgu a jejího bratra babička. Olga navštěvovala Jedenáctiletou střední školu v Litoměřicích. V 16 letech pomáhala s kamarádkou na farmě s krávami. Tato zkušenost se stala osudnou, neboť onemocněla brucelózou. Celková léčba trvala déle, a tak musela maturovat později.

Ve 21 letech začala studovat angličtinu a japonštinu na Filosofické fakultě University Karlovy, později změnila japonštinu za češtinu. Během studií poznala svého osudového muže z Islandu Hallfreðura Örna Eiríkssona, jenž v Praze studoval folkloristiku. Ve 23 letech se za něj provdala. Jejich svatba byla poslední svatbou toho roku, tedy 31.12.1960 na Staroměstské radnici v Praze.

Olga poprvé navštívila Island v roce 1961. Když se chtěla s manželem odstěhovat, musela se zříct svého občanství, aby dostala povolení vycestovat. S manželem připluli lodí do Reykjavíku dne 13.06.1963. Na Islandu ji vydali jen průkaz totožnosti a až v roce 1967 dostala islandské občanství.

Olga pracovala na statistickém úřadě a Örn pracoval v ústavu rukopisů. Manželova práce je pak zavála na různá místa. Rok žili v Reykholtu, kde Örn učil. Společně se podívali do Irska díky získanému stipendiu anebo půl roku pracovali v Kanadě se západními Islanďany. Sbírali tam příběhy, které pak vydal Ústav islandských rukopisů pod názvem Sögur úr Vesturheimi 1972 -1973 (Příběhy ze Západního světa). Během společného života se věnovali i překladům.

Roku 1993 přeložila do češtiny novelu Einara Mára Guðmundssona Andělé všehomíra
(Englar alheimsins) a roku 1996 se podílela na překladu dramatického textu Václava Havla Largo desolato.
Manželství Olgy a Örna bylo bezdětné právě kvůli prodělané brucelóze

Zdroj: Příběhy našich sousedů
Škola: Spolek Čeština na Islandu
https://www.pribehynasichsousedu.cz/media/%C5%BDivotopis-Olga-Mar%C3%ADa-Franzd%C3%B3ttir.pdf
Další dokumenty k projektu včetně fotografií: https://www.pribehynasichsousedu.cz/pribehy-nasich-sousedu-ve-svete/pribehy-nasich-sousedu-ve-svete-pribehy-nasich-sousedu-ve-svete/franzdottir-olga-maria/?fbclid=IwY2xjawF7nIlleHRuA2FlbQIxMAABHR63SqIXT5Zd1L1S6f9IpWwnDmaHGtfOj4zxGQteW9eNhkpe2-5ZNMusrg_aem_trXQ2HHAhPc7lvLZXrsNKg

Vzpomínky Olgy pro Paměť národa:

„Potěšila mě islandská pohostinnost, jak mě všichni dobře přijali. A nadchla mě islandská příroda, která je odlišná od té české. Je tu krásně.“

Povědomí některých Islanďanů o Československu prý bylo tenkrát velmi malé. „Když jsme byli pozvaní na české vyslanectví na nějakou recepci, tak se jedna islandská dáma ptala, jaké to je na jižním pobřeží. Měli mnohdy takové informace, kde Československo je. Já jsem říkala: ‚No bylo by to lepší, kdyby tam bylo jižní pobřeží.“

Po přestěhování se Olze samozřejmě stýskalo po rodině a přátelích. "Telefonování nepřicházelo v úvahu, to byla drahá záležitost. Psala jsem hodně dopisů a dostávala jsem hodně dopisů.“ Jak se ale dozvěděla od své maminky, tak jejich korespondenci v Československu otevírali a kontrolovali. „Maminka pracovala na středisku jako ošetřovatelka a přišel tam jeden pacient, který říkal: ‚Paní Šramová, vy máte dceru na Islandu. Já jsem v úřadě, kde se čtou vaše dopisy.‘ Víc neříkám. Tenkrát se to prosím pěkně takhle dělalo, že se naše dopisy četly.“
Společně se svým manželem přeložili do islandštiny hru Václava Havla Largo desolato. „Václav Havel viděl provedení své hry, když letěl do Ameriky přes Island. To bylo pěkné.“
Na otázku, kde se jí líbí víc, jestli v Čechách nebo na Islandu neumí Olga odpovědět. „Nesrovnám, kde se mi líbí víc. Strašně se mi líbí na mnoha místech v Čechách a taky se mi moc, moc líbí na Islandu. Nesnažím se dávat nějaké zemi přednost.“

Zdroj:Paměť národa
https://www.pametnaroda.cz/cs/franzdottir-olga-maria-1937

Hallfreður Örn Eiríksson

Etnolog a jeden z nejvýraznějších sběratelů lidové tradice na Islandu, předpokládá se, že nahrál asi tisíc hodin materiálu týkajícího se lidových tradic, rýmovaných veršů, lidových písní a další lidové hudby (např. Pašije Hallgríma Péturssona se starými písněmi).

Hallfreður se narodil v roce 1932 ve Fossi v Hrútafjörðu, ale v mladém věku se s rodinou přestěhoval do Reykjavíku. Vystudoval etnologii jak na Islandu, tak v Československu a Irsku a brzy poté začal sbírat lidovou tvorbu, cestoval po celém ostrově, odjel i s manželkou Olgou do Kanady a mezi Islanďany, kteří sem přesídlili v dřívějších letech tam nahrál spoustu materiálu. Tak zachránil neocenitelné kulturní poklady před zničením, protože minulé generace měly rýmy a poezii jako svou každodenní zábavu. Kromě toho byl jedním z prvních lidí, kteří používali technologii záznamu zvuku, která byla ve všech směrech lepší než metody záznamu, které se používaly dříve.

Hallfreður nejprve pracoval samostatně, poté pro Ústav islandských rukopisů a National Radio, než nastoupil do nově založeného institutu Árna Magnússona, kde působil po desetiletí, přednášel na toto téma doma i v zahraničí, byl zodpovědný za řadu rozhlasových pořadů na toto téma.

V roce 1984 vyšla v nakladatelství Námsgagnastofnun kazeta Frá lidinni, která byla doprovázena učebnicí a obsahovala materiály, které Hallfreður shromáždil. Ke svým sedmdesátým narozeninám v roce 2002 vydal v Árnastofnun (Institut islandských studií Árna Magnússona) album Hlóði menn fróði minu: Staré nahrávky příběhů, říkanek a poezie z majetku Hallfreða Arnara Eiríkssona.

Zhruba v té době ukončil svoji akademickou práci, protože mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Hallfreður zemřel v létě roku 2005.

V roce 2009 vyšlo album s názvem Heyrðir ég i hamrimin: recitace a lidová tradice ze starých oblastí Snæfellsjökull a Grunnavíkurhreppur ve sbírce kazet Institutu Árna Magnússona pro islandská studia, která obsahovala nahrávky, které Hallfreður shromáždil společně s Helgou Jóhannsdóttir a Jónim Samsonarsonem.

Zdroj: Glatkistan
https://glatkistan.com/2023/09/27/hallfredur-orn-eiriksson/