Nejbližší události [+]

žádné události

>> ukaž všechny

Doporučujeme

Helena Kadečková: Život s IslandemJan Sucharda: Devátá vlnaAuður Ava Ólafsdóttir: Nad propastí byla tmaAuður Ava Ólafsdóttir: Listopadoví motýliGunnar Gunnarsson: AdventGyrðir Elíasson: Měděné poleGyrðir Elíasson: Kniha od řeky SandáGyrðir Elíasson: Mezi stromyÓfeigur Sigurðsson: Kniha JónGyrðir Elíasson: Okno na jihEinar Kárason: Ptáci bouřeStaroislandské ságyLživé ságy starého severuEddica MinoraJiří Starý: Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky. Lucie Korecká: Sám spatříš svět stínů - hranice mezi světy v pozdních ságách o IslanďanechAlda Sigmundsdóttir: Malá kniha o IslanďanechJan Burian: Dvacet let s IslandemJan Sucharda: Island - země vzdálenáJan Sucharda: Island - 133 nej…Jan Sucharda: Island autem 4x4Jan Sucharda: SetkáníJan Sucharda: Ryby v soli


Sponzoři
Ohně. Láska a jiné katastrofy

Román Sigríður Hagalín Björnsdóttir, přeložila Martina Kašparová

Poloostrovem Reykjanes cloumají zemětřesení a probouzejí k životu osm staletí dřímající sopky. Nikdo je nezná tak dobře jako vulkanoložka Anna Arnardóttir, která si musí poradit s vůbec nejtěžším úkolem své dosavadní kariéry.

Mezitím však ztrácí kontrolu nad svým na pohled krásným a dokonalým životem. Podaří se jí odvrátit tragédie, k nimž se nepochybně schyluje? Román, který spojuje vědu a literaturu, nabízí zamyšlení nad morálními i praktickými otázkami, jak jako lidé přežít ve vztazích a jak čelit přírodním živlům.

Ohně

Sigríður Hagalín Björnsdóttir – Narozena 1974 v Reykjavíku. Spisovatelka, novinářka, historička. Studovala historii a španělštinu na Islandské univerzitě v Reykjavíku a na univerzitě v Salamance, pak žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od roku 1999 pracuje pro islandskou veřejnoprávní televizi a rozhlas, mj. byla korespondentkou v Kodani. Měla mezinárodní úspěch hned se svým debutem, románem Eyland (2016, Ostrov), který vyšel také česky (2019). V dystopickém příběhu zde popisuje svět násilně odříznutý od technologií, úlohu médií a chování lidí v krizové době. Následovaly další romány: Hið heilaga orð (2018, Svaté slovo) a Eldarnir. Ástin og aðrar hamfarir (2020, Ohně. Láska a jiné katastrofy, č. 2022), který pojednává nečekané probuzení sopek na poloostrově Reykjanes.

Martina Kašparová vystudovala švédštinu a obor překladatelství-tlumočnictví němčiny na FF UK v Praze a islandštinu pro cizince na Islandské univerzitě v Reykjavíku. Věnuje se hlavně překladu beletrie z moderní islandštiny – na svém kontě má kolem dvacítky publikovaných knih (např. Auður Ava Ólafsdóttir, Sjón, Halldóra Thoroddsen či Ragnar Jónasson) – a audiovizuálnímu překladu, zejména tvorbě filmových titulků. Překládá na Islandu, kde již řadu let trvale žije.

Partnerem Severského literárního salónu online jsou Překladatelé Severu – spolek sdružující překladatele beletrie ze severských jazyků do češtiny.

Akce je součástí celoročního projektu Skandinávského domu Severská literatura v srdci Evropy 2022. Probíhá za finanční podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR.

Zdroj: http://www.skandinavskydum.cz/seversky-literarni-salon-online-ohne-laska-a-jine-katastrofy/

Ukázka z knihy:


POZNÁMKA V

Geologické nedorozumění

a vřes a mech
hoří
v mytologickém ohni

(Matthías Johannessen: Zápas s horou)

Žijeme v osvícené době, užíváme si výsady, že smíme v zájmu porozumění jevům, které byly dříve zcela nepochopitelné, zapojit vědecké postupy. Naši předkové byli nuceni sáhnout k pověrám a mýtům, aby se pokusili vyřešit hádanky, které jim svět nachystal – pohyby nebeských těles, střídání ročních období, život a smrt.

Síly Země nepředstavovaly žádnou výjimku, bylo jich tolik, nazývaly se tolika jmény. Týfón byl mnohohlavý bůh bouře, který se zmítalv hlubinách a způsoboval zemětřesení, Vulkán udržoval oheň pod Etnou a Vesuvem a Římané házeli do ohně živá zvířata, a dokonce i děti, aby se nerozšířil po světě a nezničil ho. Platón popisoval Pyriflegetón, ohnivou řeku, která proudí útrobami Země a občas vyteče na povrch, Pelé vytvořila havajské ostrovy a střežila je před vlivem moře a větru. Většinou na takové nesmysly moc nedám, ale přesto musím obyvatelům těchto sopečných ostrovů na Tichooceánském hřbetu závidět, že mají tuhle krásnou, mocnou bohyni ohně, s lávovými provazy zkroucenými na ramenou jako zářivé copy a s planoucím květinovým věncem na hlavě. Možná i proto pochopili tvořivou sílu sopečných ohňů a jejich boj s erozí – Pelé se neustále potýká se svými sestrami: mořem, větrem a sněhem. V porovnání s tím nejsou mytologická vysvětlení, která vznikla na předělu mezi dvěma tektonickými deskami u nás, na druhé straně zeměkoule, nijak zvlášť přesvědčivá. Obr Surtr střežil ohně Múspellsheimu žhnoucím mečem, jako by snad takový svět nějakou ochranu potřeboval, a Země se otřásala, když Lokimu kapal do tváře jed. Prapodivné příběhy z pevninské Evropy, kde byla zemětřesení a výbuchy sopek ojedinělým zázrakem.

K přednostem islandského národa počítám, že se už od počátku podle všeho vůbec nezajímal o mýI a sopečné erupce přijímal s ledově chladným empirismem. Přicházely a zase odcházely, dvacetkrát i třicetkrát během jediného století, vyfukovaly do nebe černá mračna prachu, vysílaly na kraje oblaka popílku a rozvodňovaly ledovcové řeky, pustošily úrodné pozemky a vršily nové hory a ostrovy, zabíjely ovce a koně. Islanďané si jen povzdechli a vyklepali písek z vlasů, vymysleli pro nové útvary v krajině vhodná jména a pak pokračovali ve svém každodenním kolotoči: sháněli ovce, lovili ryby, předli a tkali, tu a tam složili pár veršů, přežívali. Výbuchy sopek jen málokdy dosahovaly mytologických rozměrů, k většině došlo daleko od obydlených oblastí, I nejsilnější lidé jednoduše zařadili po bok celé řady nástrojů všemohoucího Pána Boha ke ztrestání jeho hříšných dětí, splývaly s jinými neštěstími, hladovými zimami a epidemiemi.

Tehdy k nim přiběhl muž se slovy, že v Ölfúsu vybuchla sopka a oheň co nevidět zachvátí dvůr godiho Tórodda. Nato promluvili pohané: „Není divu, že jsou bohové rozlícení takovými řečmi.“ Godi Snorri opáčil:„Čím byli bohové rozlícení, když zde hořela láva, na níž stojíme nyní?“

Mně tahle sága o přijetí křesťanství na Islandu připadala vždycky podivně současná. Představuju si, jak Snorri, oblečený v zimní bundě, probodává hlupáky pohledem skrz svoje velké brýle, vrtí hlavou a vyklepává si dýmku: Nesmyslů je už tak všude kolem dost. Když Snorri pohrdavě odfrkoval nad pohanstvím, stál na 8 000 let starém lávovém poli, o 130 let dříve přepluli jeho předkové moře a osídlili tenhle ostrov, který vlastně není pevninou, nýbrž kusem oceánského dna vystupujícím z moře; utváří ho horký plášťový chochol na předělu tektonických desek, století za stoletím, erupci za erupcí. Island tedy není země v pravém slova smyslu, ale geologické nedorozumění; vznikl náhodou a bude vznikat dál, dokud se pod ním bude vypínat sloupec horkého materiálu ze zemského pláště, jako horký vzduch, který stoupá z kolejí metra a nadzvedne sukni letních šatů ženě v cizím velkoměstě přecházející po chodníku přes rošt větrací šachty. Island je jako ta vyboulenina na sukni, těsně předtím, než žena zalapá po dechu a lem
sukně si uhladí.

Přesně takhle, jen o něco pomaleji.