Islandské filmy na 42. MFF v Karlových Varech

Pokud pojedete do Karlových Varů na Mezinárodní filmový festival jako většina jeho návštěvníků, uvidíte a zažijete patrně něco uplně jiného, než co se dovíte z televizních a novinových zpráv.

Budete spát spolu se stovkami podobných nadšenců ve spacáku na podlaze školy nebo na vodním lůžku ve stanu v deštěm zmáčeném stanovém městečku, dokud vás Vodafone nepozve aspoň na dvě noci do internátu, který si celý pronajal, aby se blýsknul před svými zákazníky (a hlavně naštval zákazníky konkurentů). Před sedmou ráno se budete budit, abyste s úderem celé hodiny odeslali SMS zprávy s rezervacemi na nejžádanější filmy dalšího dne a abyste se po několika vteřinách dověděli, že na vás ani tak nezbylo už místo. Budete stát hodinové fronty před pokladnami a sledovat na monitorech, jak mizí poslední volná místa na téměř vše, co vám v programu přišlo napohled zajímavé, a pak koumat, zda jít na něco jiného, nebo zkusit ulovit hodinu před projekcí uvolněná místa "lidí od fochu a od tisku", anebo snad čekat v davu před sálem, zda vás tam náhodou ještě nepustí aspoň "na stojáka", až nakonec zjistíte, že je lepší jít na něco jiného nebo třeba na procházku, než se nechat udupat a zbytečně ztratit čas marným čekáním. Budete si vychutnávat filmy, na které se dostanete, a které možná budou zajímavější než ty, které jste vidět chtěli. Budete se vyhýbat oficiálním zahájením i ukončením, promenádám celebrit lemovaným divokými papparazzi i televizním kamerám a všemu, co zavání showbyznysem. Ve stanu před hotelem Thermal si radši dáte na místě ukuchtěné halušky nebo marinovaný steak a pivo nebo kofolu, abyste si pak raději zklidnili žaludek v nějaké poklidnější kavárně nebo čajovně. Ve volném čase pak budete třeba bloudit luxusní lázeňskou čtvrtí a hledat zbytky češtiny mezi nápisy v ruštině a němčině. A ve festivalovém deníku se dočtete, jak to všechno vypadá zvenčí, co dělají celebrity, které jste neviděli a jaké filmy se komu "důležitému" líbí. Ale hlavně si budete vychutnávat společenství mladých lidí, kteří věnují větší aplaus a jásot uklízeči mikrofonů než nablýskaným americkým hvězdám, které se před ním usilovně snažily tvářit jako by byly na předávání Oskarů; publiku s nímž stojí nepochybně zato jako oddychovku navštívit i některou z úchylných nočních postmoderních krvavých projekcí.

Letos se na filmovém festivalu představily mimo jiné tři velké hrané islandské filmy: Severní blata (Mýrin) Baltasara Kormáka a filmy Děti (Börn) a Rodiče (Foreldrar) Ragnara Bragasona. Mezi krátkými filmy se navíc objevil snímek Anna Heleny Stefánsdóttir. Islanďané se podíleli také na tvorbě filmu Zidane, portrét 21. století (Zidane, un portrait du 21e siècle). Toto (na islandské poměry) bohaté zastoupení vyneslo své ovoce v podobě velké ceny Křišťálový glóbus, kterou nakonec získal právě film Severní blata.

Severní blata (Mýrin)

Poté, co se Jirka Macháček pokusil z nevelkých možností uvádění neznámého filmu vytěžit pravou "znouzectnost", ba přímo "bžundu", ukázali se na pódiu i hlavní aktéři filmu Ingvar E. Sigurðsson (kterého dobře známe z filmu Andělé všehomíra) a Atli Rafn Sigurðarson spolu s režisérem Baltasarem Kormákem, kteří uvedli mezinárodní premiéru svého filmu raději osobně. Během projekce filmu také seděli v publiku a na závěr sklidili ještě jeden dodatečný, oprávněný potlesk.

Baltasar se v tomto filmu, který je adaptací i u nás vydané (stejnojmenné) detektivky Arnalda Indriðasona, vydal opět trochu jiným směrem než doposud v nevázané komedii 101 Reykjavík (u nás distribuované pod názvem "S milenkou mé matky") i rodinném dramatu Moře (Hafið). A žánr detektivky také znatelně překročil. Film se údajně snaží přivést pozornost k etické problematice genetického výzkumu, která se v posledních letech na Islandu dostala do středu pozornosti díky vzniku kontroverzního ústavu pro dokumentování genetického kódu Islanďanů. Právě ten hraje totiž ve filmu klíčovou roli. A obrací ovšem pozornost hlavně k problematice hranic možností ochrany citlivých informací před zneužitím. Opět se zde tedy otevírá velmi aktuální otázka vědeckého pokroku, který nabízí lidem více poznatků a vhledu, než kolik dokáže jejich emocionální konstituce často unést.

Patrně zajímavější než společenská tematika je však samotné zpracování filmu. Baltasar tentokrát sáhl ještě výrazněji k typickým islandským reáliím, a to hned za účelem dvojího efektu. Přírodní scény pusté zimní krajiny se suchou hnědou trávou a nekonečnými lávovými poli spolu s permanentním soumrakem zimního šera vytvářejí napjatou tajemnou a tísnivou atmosféru jako vyšitou pro detektivní příběh, která kulminuje v dramatických záběrech ze hřbitova u kostelíku na divokém pobřeží, bičovaném hrozivými vlnami mořského příboje. Nebezpečí samoty a izolace, ať už jako ohrožení nebo naopak příčiny podivného chování, pak podtrhuje osamocený dům (se svou jedinou obyvatelkou), stojící výhružně před pozadím útočících vln, mezi tichým prázdným hřbitovem, skrývajícím klíčové tajemství, a nespoutaným živlem moře.

Islandské reálie jsou však i zdrojem vděčného drsného humoru a možnosti způsobit publiku kulturní šok. Hlavním efektem filmu Severní blata je nepochybně detailně zobrazená konzumace vařené ovčí hlavy, kterou si detektiv (Ingvar) pořídí na reykjavickém autobusovém nádraží, aby nezůstal při noční práci hlady. Tu už jen doplňují celkem tradiční provokativní detaily detektivek, jako je cynický patolog, okusující kuřecí stehýnka v pitevním sále, dále lidské orgány uložené ve sklenicích s formaldehydem v archivu výzkumného ústavu či lovení mrtvoly zabetonované kdesi v septiku pod podlahou.

Film Severní blata je rozhodně zajímavým a napínavým snímkem s vlastní působivou atmosférou, do kterého se autorům povedlo nacpat více islandského, než by člověk u detektivky čekal. Najdeme tu jednak typický humor Baltasara Kormáka, tak i něco neturistické islandské přírody Friðrika Þóra Friðrikssona. Snad tedy ani ambice na společenskoetický přesah filmu nezůstane nepovšimnuta.

K filmu se konala i tisková konference. Fotografie a videozáznam jsou k dispozici na stránkách festivalu.

Děti (Börn)

Film Děti by snad napohled bylo možné zařadit mezi filmy pokoušející se ukázat temnější stránky moderní městské civilizace, jak je dnes v celé severní Evropě v oblibě. V tomto případě ovšem nejde jen o další laciný efekt a pokus o zobrazení rozkladných tendencí městské společnosti, úpadku hodnot či ztrátě mezilidských ohledů a vztahů, které v rámci západní civilizace právě na severu možná fungovaly ještě relativně nejdéle. Film si bere v tomto kontextu na starost naopak velmi tradiční otázky problémů vztahů rodičů a dětí, výchovy a ochrany dětí, citových vazeb křehkých i neočekávaných.

Triviální rodinné uspořádání, které asi stále ještě považujeme za samozřejmost, je právě na severu (a patrně nejvíce právě na Islandu) narušeno poměrně volnými partnerskými vztahy v napohled bohaté společnosti, kde ani děti nejsou důvodem k zakládání stabilní rodiny. Problémy a situace z toho vznikající jsou však stejné jako kdekoliv jinde. Ani na Islandu nedokáže jedna žena bez problémů sama uživit a vychovávat čtyři děti. Ve svobodné společnosti se o to jasněji ukazují problémy ztrácející se spojitosti mezi svobodou a zodpovědností. Staré otázky, co může člověk pro své děti vlastně udělat, čím jim prospěje a čím už uškodí, jestli jim dokáže pomoct k dobré budoucnosti a ochránit je před okolím, jimi samými nebo dokonce před vlastními problémy a chybami předchozího života, se ukazují právě v této extrémně svobodomyslné, uvolněné a bohaté společnosti v novém světle.

Film je natočen na černobílý materiál a fakt, že vznikl bez předem připravených dialogů jako improvizace divadelní herecké skupiny, mu dodává na autentičnosti. Kromě dramatických scén však ani tady divák nebude postrádat nezbytný islandský syrový až černý humor a ironický odstup, stejně jako typicky velmi nepřímo se projevující city, vedoucí děj k poměrně smířlivému otevřenému závěru. Projekce se zúčastnil i producent a představitel dvou hlavních rolí Gísli Örn Garðarsson, kterému jeho klíčovou roli diváci nechtěli ani uvěřit. Z časových důvodů jsme se bohužel nemohli besedy s ním zúčastnit, stejně tak jako projekce druhého filmu "Rodiče".