Když rybář Olaf Vestman vystoupil ráno 14. listopadu 1963 na palubu člunu, myslel si, že opodál hoří loď. A ono se zatím schylovalo k největší geologické senzaci poslední doby - ke vzniku ostrova. Leží třiatřicet kilometrů jižně od Islandu a jmenuje se Surtsey.

Jak se dělá kámen

Začalo to tedy čmoudem pekelným (protože páchnoucím po síře). Skryté "porodní bolesti" se však přihlásily nejméně o týden dříve. Trhlinkami ve dně se vydral první popel a začal vršit kužel. Dno 130 metrů pod hladinou začalo stoupat. Z hloubky 20-30 metrů už se erupce projevila i na pohled: z hladiny začal stoupat dým a množství páry ze stžetnutí magmatu (teplého 1300o C) a vody (studené 5o C). Uvolněná energie se "vybíjela" jako blesky (pára byla kladně nabitá) a vzdušné víry. Ta podívaná věru stála pilotům za změnu kursu…

V noci na 15. listopadu se nad hladinou vynořil první kousíček "země". Za čtyři a půl měsíce tu už stála " hora" o výšce 173 metrů nad mořem a ploše 1,15 km2.

4. dubna 1964 se definitivně rozhodlo o osudu ostrova, to se totiž vodě uzavřel vstup do kráterů. Vytékající a tuhnoucí láva začala vršit "ochraný štít" , díky kterému ostrov přežil. Při posledním výlevu lávy (rok 1967) se plocha ostrova zvětšila na 2,5 km2. A nastal klid. K tomu dr. Lubomír Kopecká st. z Českého geologického ústavu, který na Islandu v letech 1970-71 působil: "Stopy Surtseye však byly vidět ještě dlouho, hlavně na pobřeží, kde se povalovaly úlomky ztuhlé sopečné pěny, pemzy. Dobře plave a moře ji vyvrhuje na břeh."

Život

První život na ostrově měl - jaké překvapení - dvě nohy a dvě ruce; už tři týdny po vzniku ostrov na čtvrthodinku "volna" mezi erupcemi navštívili tři francouzští žurnalisté. Od jara 1965 byl ostrov prohlášen za přísně chráněnou oblast se vstupem na zvláštní povolení. To proto, aby tam lidé nezavlekli mikroorganismy.

Sporadické známky života se objevily téměř ihned po vychladnutí lávy. Na naprosto "vypáleném", sterilním povrchu se jako první objevily řasy a mechy přiváté větrem. To bylo důležité, protože měch udržuje vláhu. Dnes je jím pokryt víceméně celý ostrov. Z vyšších rostlin následovaly některé trávy a suchovzdorná Honckenya peploides. Vědci dokonce přesně určili způsoby počátečního "osídlení" : 9 procent organizmů přinesl vítr, 27 moře a 64(!) procent ptáci, kteří dodnes významně zasahují do ekosystému ostrova (čim víc toho jeden rok ozobou a vlastně "zničí", tím víc toho v trusu rozsejí příští rok). Dnes na Surtsey vedou již zmíněná Honckenya a na pobřežních píscích tráva ječmenice písečná (Leymus aenarius).

Smrt?

Surtsey znamená islandsky Surtův ostrov; Surt je ve skandinávské mytologii jeden z podzemních jezdců předurčených bohy k zániku. Stejně tak skončí i "jeho" ostrov. "Explozivní konec jako třeba u slavné Krakatoy nepředpokládám," tipuje dr. Kopecký. "Když se lae podíváte na některé sopky, vidíte na svazích hluboké strmé zářezy od stékajících dešťů a větru. Na Islandu prší každý den… a k tomu ostře fouká. Takže se časem ostrov svisle rozpadne na několik částí. Druhý, ještě účinnější způsob destrukce má na svědomí vlnobití. Na ztuhlou lávu tolik nepůsobí, ale na sypaný materiál velmi. Příboj se podhlodává, až se převis utrhne… Nakonec zbude jen původnímu kuželu zcela nepodobná "brambora" z lávových proudů. Pro časový odhad chybí jakékoli srovnání, odhaduji však, že by na to mohlo stačit pár tisíců let. Láva ovšem může přežít i milion let." Nicméně tohle příroda neví, a tak se bude surtseyský ekosystém vyvíjet dál. Z rostlin, které se na ostrově zatím objevily, jich přes polovinu zase zmizelo. Svoji "mouřenínskou" úlohu však splnily - zúrodnily půdu jiným, dlouhodobě vhodnějším. Předpokládá se, že za sto roků na ostrově zdomácní šedesát druhů rostlin. A co dál? Prof. Emil Hadač, botanik a ekolog, který Island několikrát navštívil, soudí: " Podle poměrného tepla a vlhka by závěrečnou fází vegetace měl být les. Z toho však najdete i v nejchráněnějších místech Islandu jen trosky. Převládají tam březové křoviny s jeřábe, osikou a vrbami, vše sotva vyšší než dva metry. Cokoli většího by zničily časté a mohutné vichřice. Proto asi Surtsey ovládnou nejvýš decimetry vysoké rody jako ploník, pukléřka, dutohlávka, šícha, vřes, borůvky a tučnice, sem tam nějaká ta kostřava, tomka nebo lipnice. Tempo osídlení závisí na povrchu. Sypanina sice rychle "ožije", ale je díky dešťům a větrům nestálá. Láva ožívá pomaleji, zato déle vydrží. I na starém čediči bychom tedy našli především mech. Přesto nepochybuji o tom, že se tam uchytí prakticky všechny organismy známé z jižního Islandu. Ale bude to trvat. K vytvoření vrcholné fáze vegetačního vývoje by v tomto klimatu mohlo dojít nejdřív za tisíc let."

Ze čtvernožců by se tam po krách, které čas od času od severu zaplní všechny fjordy, mohli po svých dostat jen ti, kteří žijí na Islandu - hlavně liška a zdivočelý norek.

Zdá se tedy, že někdy v příštím tisíciletí projde Surtsey vrcholem: geologicky bude ještě zachovalý, biologicky už dsídlený. A potom začnou naši potomci (určitě s trochou smutku) sledovat jeho zánik.