Novela Advent Gunnara Gunnarssona (1889–1975), která právě vychází v nakladatelství Kalich, je malá perla světové literatury. Prostý, a přesto velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu, tohoto každoročního rituálu hlavního hrdiny, vychází z autentického vyprávění místního farmáře Benedikta Sigurjónssona, přezdívaného Bensi z hor.

Příběh je specificky islandský, ale právě díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu poblíž jezera Mývatn nabyl obecnou platnost a je stejně aktuální i dnes. Zdánlivě banální vyprávění o pastýři, který při hledání posledních několika ovcí ze stáda dává v sázku vlastní život, má filozofický přesah a existenciální hloubku, o niž se významně zasluhuje Gunnarssonův styl. Gunnarsson vypráví úsečně a úspornými prostředky, vlastními středověkým ságám, jimž se mimochodem obdivoval a překládal je do dánštiny.

Advent, napsaný původně dánsky (knižně 1937), došel velké popularity i v anglické verzi. V sousedním Německu je vydáván znovu a znovu a odhaduje se, že zde vyšel již ve více než milionu exemplářů. Česky knihu poprvé vydalo nakladatelství Kalich roku 1938, nicméně Gunnarssonova novela je příkladem literatury, již by každá generace měla mít přeloženou do současného jazyka.

Helena Březinová

Uvedení nového českého překladu knihy Gunnara Gunnarssona ADVENT se uskuteční v pátek 27. října 2017 v 19.00 v Literární kavárně Řetězová (Řetězová 10, Praha 1). O knize promluví Skúli Björn Gunnarsson, ředitel Institutu Gunnara Gunnarssona

Doslov

Gunnar Gunnarsson (1889–1975) byl vedle Kristmanna Guðmundssona a Jóna Svenssona nejpřekládanějším islandským spisovatelem první poloviny 20. století, než je po druhé světové válce v této pozici vystřídal nejvýznamnější islandský prozaik minulého století, nositel Nobelovy ceny Halldór Laxness. Jeden z důvodů bohaté žně jejich překladů byl jistě pragmatický: všichni tři prvně jmenovaní používali ve své literární tvorbě dánštinu, případně norštinu a němčinu, tedy jazyky přístupnější než islandština, která sice měla obdivuhodnou literární tradici, ale pouhých pár stovek tisíc mluvčích. Hlavní důvod oblíbenosti těchto autorů spočíval však v tom, že všichni zůstali ve své tvorbě věrni rodné zemi a každý svým stylem a s vlastním myšlenkovým poselstvím sugestivně líčili život na odlehlém, pro cizince exotickém ostrově.

Gunnar Gunnarsson odjel v osmnácti letech do Dánska a v Dánsku a přes Dánsko a Německo i v Evropě jako spisovatel uspěl. Na Island se vrátil v roce 1939 a poté dále tvořil v mateřštině. Napsal ale už jen dva romány, jinak se plně věnoval soubornému vydávání svých předchozích děl v islandštině a sám většinu z nich přeložil, respektive přetvořil, ačkoliv už předtím existovala ve výtečných islandských překladech. Do češtiny bylo přeloženo do roku 1948 osm jeho románů (viz Slovník severských spisovatelů, Praha, Libri 2004) a novela Advent.

Advent se stal Gunnarssonovým nejčastěji vydávaným dílkem, už v roce 1936 vyšel německy v Reclam Verlag, roku 1940 byl dokonce vyhlášen knihou roku v USA, a Islanďané rádi věří, že inspiroval Heminwaye k napsání podobné metafory o životě – Starce a moře (1952). Dánský originál novely vydaný v roce 1937 měl poněkud spletitou genezi, z níž jsou důležité následující skutečnosti: První verze z roku 1931 vznikla pod příznačným názvem Dobrý pastýř jako vánoční příspěvek pro dánský sborník Julesne („Vánoční sníh“) a hrdina novely Benedikt, familiárně zvaný Bensi, měl předobraz ve skutečné osobě toho jména a v jejím skutečném strastiplném předvánočním hledání zbloudilých ovcí v horách, popsaném před více lety v jednom islandském časopise. Z tohoto materiálu a vánočního zadání Gunnarsson nakonec vytvořil drobný literární skvost, v němž čtenářsky atraktivní námět – boj člověka s velkolepou, leč nelidsky krutou islandskou přírodou – povýšil na významově bohatou metaforu o smyslu lidského života. Prostředí malé podhorské komunity a dětská víra nabytá v drnovém kostelíku, ale i jakési zamlčované zklamání v mládí vybavily protagonistu novely celoživotní filozofií: zasvětit své konání službě bližním. Jeho každoroční výprava za záchranou ovcí zapomenutých v horách před zimním mrazem a sněhem je takřka rituální součástí této filozofie a tentokrát se stává bojem o přežití. Líčením této výpravy, prostoupeným četnými odkazy nejen ke křesťanské symbolice, vytvořil Gunnarsson příběh o nezlomné integritě odhodlaného jedince vystaveného brutální převaze přírody v roli protivníka.

Dnes již proslulou prózu Advent vydalo česky poprvé nakladatelství Kalich v překladu Niny Neumannové záhy po vydání dánském, v roce 1938, jako druhý svazek edice Knihy protestantských autorů. Nyní je tato kniha v češtině prakticky nedostupná a její první překlad navzdory svým kvalitám přirozeně zastaral. Po téměř osmdesáti letech se totéž nakladatelství k univerzálnímu, stále aktuálnímu příběhu obětavého pastýře vrací, aby ho předalo dnešnímu čtenáři. Tentokrát jej doprovázejí ilustrace autorova syna Gunnara Gunnarssona mladšího.

Helena Kadečková

Ukázka

Když se blíží svátky, lidé se na ně připravují, každý svým způsobem. Těch způsobů je mnoho. Také Benedikt to dělal po svém. Jeho způsob spočíval v tom, že se na začátku adventu, ba jestli to počasí dovolovalo, hned o první adventní neděli vydal z domova, vyzbrojen dostatečnou zásobou jídla, pletenými ponožkami na převlečení a několika páry nových střevíců z ovčí kůže, primusem, plechovkou petroleje a lahvičkou čistého lihu v batohu, na cestu do hor, kde se touto roční dobou jinak potloukali jen zimou otužilí draví ptáci, lišky a sem tam zbloudilá ovce. Právě o tyto zatoulané ovce mu šlo, ovce, které lidé přehlédli při trojím pravidelném shánění stád na podzim. Copak tam měly zmrznout nebo zahynout hlady jen proto, že nikdo neměl chuť či odvahu je tam vyhledat a přivést domů? Byli to přece také živí tvorové. Benedikt za ně jaksi cítil odpovědnost. Jeho cíl byl úplně prostý: najít je a přivést bez úhony pod střechu, dříve než se svatvečer snese na zemi a naplní mírem a spokojeností mysl lidí, kteří učinili vše, co bylo v jejich silách.

Na těchto adventních poutích byl Benedikt vždycky sám. Ačkoliv, opravdu sám? Rozhodně ano, pokud jde o společnost lidí. Ale jinak ho pokaždé provázel jeho pes a většinou i beran, vůdce stáda. Tentokrát se pes jmenoval Leo, a jak Benedikt říkával, byl to opravdový papež mezi psy. Beran si díky své houževnatosti vysloužil jméno Nezmar.

Tihle tři byli na takovýchto výpravách už pár let nerozluční a znali se navzájem ve všem všudy tak dokonale, jak lze dosáhnout asi jen mezi živočišnými druhy, co se od sebe natolik liší, že jejich shodu nedokáže zmást a zatemnit ani stín vlastního já, vlastní krve a vlastních přání a tužeb. Jindy jim společnost dělával ještě čtvrtý: kůň jménem Faxi. Jenže ten byl bohužel příliš úzký v rozkroku a těžký v těle, než aby se mohl brodit v hlubokých závějích sněhu, začátkem zimy ještě sypkého, a krom toho nebyl dost uzpůsobený k tomu, aby vydržel tolik vysilujících dní o hubené stravě, s jakou se museli spokojit ostatní tři. Benedikt a Leo se s ním pokaždé loučili se zármutkem a lítostí, i když to bylo třeba jen na týden. Nezmar brával tuhle nespravedlnost jako všecko s větším klidem.

A tak tenhle trojlístek putoval zimním dnem: vpředu Leo, kterému vzdor třeskutému mrazu vykukovala špička jazyka z pravého koutku tlamy, za ním jako vždy se vším vyrovnaný Nezmar a nakonec táhl za sebou Benedikt své lyže. Sněhová pokrývka byla tady dole v obydleném kraji ještě příliš lehká a kyprá, než aby unesla lyžaře, člověk ji musel prošlápnout a pořádně se opřít špičkami nohou o hroudy a kameny – uf! dalo to zabrat, prodrat se vpřed, ale jinak zatím nic, co by stálo za řeč. Leo toho měl hodně na práci, jak už to u psů bývá, a byl v nejlepší náladě. Chvílemi se nemohl udržet a musel si trochu zadovádět, rozběhl se k Benediktovi, až se kolem něho sníh prášil, štěkal a skákal na něj a žádal si pohlazení a pochvaly.

„Ba, ty jsi opravdový papež,“ říkal Benedikt, to byla jeho jediná lichotka pro kamaráda, větší pochvalu z úst nikdy nevypustil.

Prozatím šli krajem směrem k Botnu, poslední usedlosti cestou do hor. Měli před sebou celý den, a tak to brali s klidem, postupovali od samoty k samotě, pozdravili se s lidmi a psy, ale hrnek kávy? Díky, to ne, dneska ne – rádi by dorazili včas. Tak aspoň dostali všichni tři krapet mléka. Znovu a znovu musel Benedikt odpovídat na otázky, co soudí o počasí. Jen se tak ptali, ne že by měli v úmyslu dotírat nebo sýčkovat. Člověk se přece smí zeptat. Někdo třeba potom ještě dodal: „Jo, co jsem to chtěl říct: Vždyť Leo je pes, co najde vždycky cestu, třeba i ve tmě a chumelenici?“ Říkali to skoro jako v žertu a střežili se zvednout oči od země, aby ani pohledem snad neupozornili na drobet výhrůžná mračna na obloze. A honem ujišťovali: „Jestli najde cestu? Aby ne, to on dovede, šelma jeden!“

„To dovedeme všichni tři,“ odpověděl Benedikt bez stopy pochybností a dopil mléko z misky: „Díky za pohoštění.“

„Nechci tě ani Nezmara podceňovat, ale přece jen bych nejvíc spoléhal na Lea,“ poznamenal hospodář a zmizel na okamžik ve dveřích, aby psovi donesl něco na zub.

Benedikt se nijak nešířil v tom smyslu, že to je opravdový papež mezi psy, a dal jen kývnutím Leovi na srozuměnou, že si může dát načas a klidně spořádat předloženou potravu, on že na něj počká. Nezmar mezitím dostal náruč vonného sena z nejlepší louky. A potom trojice opět vykročila.

Benedikt nebyl dneska v kostele, nedostal se tam, nebyl na to čas. Jestli měl dojít k cíli ve slušnou hodinu a odpočinout si, aby mohl brzy ráno vyrazit na zítřejší dlouhý pochod, musel využít dne od nejranějšího jitra. Že to první den bral poměrně s klidem, bylo především z ohledu k Nezmarovi. Ne že by Nezmar nebyl dost dobrý a nedělal čest svému jménu, ale bylo třeba dávat pozor, aby se hned na začátku přespříliš nenamáhal. Proto si Benedikt nedovolil udělat zacházku do kostela. O první adventní neděli je jeho návštěvou kostela tahle pouť krajem směrem k horským pláním. Krom toho, než vyrazil z domova, poseděl na své posteli ve společné světnici a přečetl si text připadající na dnešní den, Matouš 21, o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Cinkání zvonu, zpěv písní z kancionálu v jejich malém drnovém kostelíku a moudrý, poklidný výklad evangelia starým farářem si ovšem musel přimyslet. I tak to šlo.

Teď tedy kráčeli sněhem, všude kolem, kam oko dohlédlo, bílo, šedavé zimní nebe, i na zdejším jezeru byl led pokrytý jinovatkou nebo lehkým popraškem sněhu, pouze okraje nízkých kráterků, které z něho sem tam vyčnívaly, kreslily větší a menší kruhy jako varovné znamení v zasněžené pustině. Před čím ale varovalo? Dalo se to vypátrat? Možná tyhle krátery svými ústy říkaly: Ať všecko zmrzne, ať mrazem ztuhnou kameny i voda, ať se vzduch promění v led a snese se v bílých vločkách jako svatební závoj, jako rubáš na zemi a zahalí ji, ať ti dech zmrzne v ústech a naděje v srdci a krev v žilách ve smrti – přece hluboko dole žije oheň. Možná tohle říkaly. Ale co to mělo znamenat? Možná také říkaly něco jiného. Vždyť kromě těchto kruhů bylo všecko bílé, obzvlášť toto jezero – plocha zářivě bílá a hladká jako podlaha v parádním pokoji. Kdo to tam byl a zval k tanci?

A jako zrozený ze vší té bělosti, z níž čněly jen černé kruhy kráterů a tu a tam trollům podobné sloupce ztuhlé lávy, spočívala nad touto nedělí v celé podhorské osadě slavnostní, srdce oblažující nálada, nesmírný, neposkvrněně bílý sváteční den obklopoval tiché, poklidné proužky kouře z rozptýlených nizoučkých usedlostí, které takřka mizely pod sněhem, nevýslovné ticho plné nepochopitelných příslibů – advent. Advent, ba ano… Benedikt bral tohle slovo do úst jen opatrně, to velké, tiché, podivně cize znějící, a přece zároveň tak důvěrně známé, pro Benedikta snad nejdůvěrnější slovo ze všech. Pravda, nevěděl úplně přesně, co znamená, ale bylo v něm očekávání, příslib, příprava na něco – tolik rozuměl. Jak roky míjely, stalo se mu takřka náplní celého života. Neboť co byl jeho život, co byl život člověka na zemi, když ne jen nedokonalá služba naplněná očekáváním, příslibem, přípravou?

Tak došli ještě k jednomu stavení a uvítaly je každodenní návyky se svou venkovskou vlídností, ale kávu, to ne, díky, dneska ne, mají drobet naspěch, dny jsou krátké, ale stejně dík. Hospodář se zahleděl na oblohu, zkoumal ji dlouho a starostlivě, a upřímně řečeno, vyhlídky na počasí mu nepřipadaly nejlepší. Nu, člověk musí zase jednou brát počasí, jak Pánbůh dá, mínil Benedikt. Pokud šlo o hospodáře, ten jen doufal, že se to vyřádí,než nastane noc. Takovéhle řeči neměl Benedikt rád, no, uvidíme, ale musíme jít dál.

Gunnar Gunnarsson: ADVENT
Z dánštiny přeložila a doslovem opatřila Helena Kadečková
Ilustrace: Gunnar Gunnarsson mladší
Typografie Otakar Karlas
Vydal Kalich, Praha 2017