Nejbližší události [+]

žádné události

>> ukaž všechny

Nabízíme

Běhej, dokud můžešIsland autem 4x4Staroislandské ságyLživé ságy starého severuJón Gnarr: IndiánAlda Sigmundsdóttir: Malá kniha o IslanďanechJan Burian: Dvacet let s IslandemJan Sucharda: Island - 111 nej…Jón Gnarr: Jak jsem se stal primátorem a chtěl změnit světJiří Starý: Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky. Gyrðir Elíasson: Kniha od řeky SandáGyrðir Elíasson: Mezi stromyJan Sucharda: Island - země včera zrozenáEddica MinoraKlubová trička


Sponzoři
Partneři
Islandští fanatici a osamělý nobelista

z islandského tisku

Helena Kadečková už několik desetiletí překládá do češtiny celou řadu islandských autorů. Laxness, kterého považuje za nejlepšího severského spisovatele 20. století, z nich byl nejobtížnější, ale stejně tak bylo takřka nemožné překládat Guðberga Bergssona. Vypráví o Þórbergu Þórðarsonovi, Halldóru Laxnessovi a o letech na Islandu kolem poloviny minulého století. Ale českým čtenářům zprostředkovala i překlady mladších autorů, jako je Jón Kalman Stefánsson, Auður Ava Ólafsdóttir, Gyrðir Elíasson nebo Sjón.

„Byla jsem Islandem strašně nadšená, hodně jsem cestovala a pracovala – v mrazírnách i na řadě statků na venkově. Nesmírně mě bavilo poznávat lidi. Byla to pro mě prostě země snů a když jsem se vracela domů, vždycky jsem se rozplakala. Domů do Prahy, kterou jsem milovala také,“ vypráví Helena Kadečková o svém více než půl století starém islandském dobrodružství.


Gyrðir Elíasson a Helena Kadečková

Podzim už je za dveřmi, ale cestou k činžovnímu domu v obzvláště klidné části Prahy ještě pálí letní slunce. Nacházím zvonek s popiskem „Kadečková“ a zvoním. Paní Helena mě vítá a cestou vzhůru výtahem prozrazuje, že v domě bydlí už od roku 1965. „Prostě jsem nikdy neměla čas se přestěhovat.“

Návštěva u paní Heleny je dvojí cestou do minulosti: nejen, že člověk vstoupí do bytu, který hostil téhož nájemníka po více než 50 let (což je v tomhle velkém turistickém městě stále větší vzácnost), ale vracím se i na starý Island; ten, kde člověku nabídnou posezení a kávu a žádají o bližší seznámení, než se přejde k věci – a to vše v islandštině starých zlatých časů. Následuje samozřejmě otázka: „A čípak vy jste?“ Ale přesto tu člověk narazí i na současnost. První kniha, na kterou padne můj zrak, je Planina od Steinara Bragiho. Přeložila ji Lucie Korecká, studentka paní Heleny. Však už vychovala celou generaci překladatelů z islandštiny.

Máme pozoruhodně mnoho společného: obývali jsme stejné podlaží na studentské koleji Gamli garður v ulici Hringbraut, oba jsme psali závěrečnou práci o Laxnessově románu Velký tkadlec kašmírský (ta její byla doktorská a pojednávala také o Þórbergově Dopisu Lauře a povídce Peklo Sigurða Nordala) a možná pobývala i na venkově na stejném statku jako můj tatínek, ale to ještě není potvrzené. Především ale sdílíme nekonečnou zvídavost ohledně rodné země toho druhého, ač ona byla nesrovnatelně šikovnější ve studiu jazyka.

Pod šálkem na stole leží zcela patřičně Adventa Gunnara Gunnarssona. Neboť Adventou to vše začalo, a teď jsme u ní zase zpět. Právě tahle kniha paní Helenu přivedla na islandskou stopu. A pak už četla vše, co mohla od Laxnesse a Þórberga, a když se na podzim roku 1957 naskytlo českým studentům stipendium na Island, volba padla na ni. „Bylo to první vysokoškolské stipendium do Západní Evropy, protože Island vypadal neškodně, žádné ideologické nebezpečí,“ říká. A pak jí bylo souzeno strávit pořádný kus následujících osmi let na Islandu, někdy přes celou zimu, jindy v létě – a jedny vánoce strávila na malém venkovském statku. „Bydleli tam sourozenci a já tam prožila první Vánoce. Bylo to jako v Adventě. Vánice a bouře. Děsně napínavé.“ Pak se zase vrátila domů a začala překládat – přímo z islandštiny, na rozdíl od většiny překladů Laxnesse a Gunnara Gunnarssona, které v češtině vyšly, než na Island odjela. A po půl století překládání ji konečně požádali, aby znovu přeložila i Adventu.

Þorlákovy kapky a hranáč

„V Reykjavíku jsem poznala mnoho lidí – jak lidí od divadla, tak spisovatelů. Znala jsem tehdy většinu autorů, což nebylo těžké,“ vypráví a já přikyvuji. V tomto směru se na Islandu změnilo evidentně málo. „Mým nejbližším přítelem byl Þórbergur Þórðarson, který bydlel nedaleko koleje na Hringbrautu. Dával mi Þorlákovy kapky, svoje domácí víno. A přicházela spousta dalších návštěv, velmi pozoruhodní lidé, s nimiž jsem se vlastně seznámila u něj. A pak mě Þórbergur začal učit a já jsem k němu chodila pravidelně. Jednou byla jeho žena Margrét v nemocnici. Chtěla jsem mu uvařit a Þórbergur měl chuť na hranáče, tak jsem mu šla rybu koupit. Pak jsem se s jeho pomocí dostala na statek Hali (Oháňka) v kraji Suðursveit. Lidé na Hali byli skutečně výjimeční,“ říká zasněným hlasem.

Nebylo tedy na pořadu dne překládat Þórberga, když se pak vrátila zpět do Čech? Ano i ne, zkoušela to: „jenže on je tak bytostně islandský, že je skoro nemožné to přeložit. Začala jsem překládat povídky Ólafa Jóhanna Sigurðssona. A pak jsem přeložila Kameny mluví.“

Tato kniha měla velký úspěch, ačkoliv se nikdy nedověděli, jak velký byl náklad – tuto informaci si státem řízené nakladatelství nechalo pro sebe. „A pak si knihu přečetla paní Zuzana Kočová, herečka a spisovatelka, a byla z ní tak nadšená, že se zatoužila také vypravit na Island a popovídat si s kameny. A to také učinila mnohem později, někdy v osmdesátých letech. Napsala o sobě a své islandské cestě knihu, která byla směsí fantazie a reality: Chválu putování.“

A její nadšení pro Island rostlo dál. „Její syn, Jan Burian, jenž se stal známým zpěvákem, spisovatelem a televizním moderátorem, nadšení pro Island po své mamince zdědil a po revoluci v roce 1989 založil spolek českých přátel Islandu, který si říká „Islandští fanatici“. Ti učinili z knihy Kameny mluví svou bibli a vydali ji znovu,“ líčí paní Helena a omlouvá se za své putování časem: „Už jsem zase zpátky, jestli můžu takhle přeskakovat?“

Kohoutí ocas a skrývající se Kundera

Helena Kadečková přeložila během let celou řadu islandských autorů. Ale co bylo nejtěžší? „Nejtěžší je samozřejmě Laxness. Tam je toho tolik mezi řádky a jazyk je tak zvláštní. Na islandštině je tak okouzlující, že existuje tak velký rozdíl mezi jazykovým vnímáním Čechů a Islanďanů. Jak Islanďané tvoří nová slova… ale já Laxnesse považuji za nejlepšího severského spisovatele 20. století. U něj je toho tolik zábavného, co nelze pochopit, když to člověk jenom čte. Ale když to překládá, najde toho mnohem víc. Třeba jsem narazila na větu, kde byl výraz „kohoutí ocas“ v tak divném kontextu, že jsem prostě…“ mává zděšeně rukama. „Ačkoliv jsem věděla, co znamená cocktail v angličtině, nikdy mě to nenapadlo. Tak různé může být jazykové cítění.“

I Halldóra Laxnesse znala znamenitě. „Vždycky mi bylo trochu protivné, jak o něm Islanďané mluví. Jednou jsem se vracela domů lodí, Gullfossem, a on byl na palubě také, což jsem nevěděla. Začal mě na lodi hledat, až mě našel a přinesl mi knihu, což mi bylo nesmírně milé. Tak jsme tam seděli, a kolem se procházeli lidé, Islanďani, a všichni Halldóra zdravili, ale mně přesto připadal tak osamělý. Vlastně byl vděčný za to, že jsme tam byli spolu ve dvou – to byl tak silný pocit, zdálo se, jako by byl na Islandu trochu opuštěný.“

Překladem, který to dotáhl nejdále, byť nepřímo, byl ale nejspíš její překlad Labutě. „Guðbergur [Bergsson] byl mým dobrým přítelem, ale bylo skoro nemožné ho překládat. Přeložila jsem několik jeho povídek do časopisů, a pak jsem jednou zkusila přeložit román Tómas Jónsson – Bestseller, ale to prostě nešlo. Když pak konečně přišla Labuť, tak jsem ji přeložila – a česky vyšla jako první, do té doby nevyšla v žádném jiném jazyce – a to bylo v době, kdy na Island často jezdil Kundera. Nechtěl se bavit s novináři a jezdil se tudíž na ostrov schovávat. Kundera dostal české vydání Labutě od svého islandského překladatele, ale věci, co se mu nechtělo číst samotnému, dával číst své ženě. Jenže jeho žena byla knihou tak nadšená, že si Kundera Labuť přečetl sám, nadchnul se také a prosadil její francouzský překlad u Galimarda, takže Labuť vyšla francouzsky – a pak v dalších a dalších jazycích. To se tak občas stává, stačí jeden čtenář…“

Jaro a Rybí koncert

Po letech na Islandu začala paní Helena učit na katedře nordistiky Karlovy univerzity, nejstarší univerzity ve Střední Evropě. To bylo v době před Pražským jarem, kdy panovala ve škole větší svoboda slova. „Předtím byl režim velmi tvrdý a z ministerstva chodila nařízení, co se smí učit,“ vysvětluje. „Ale já jsem měla tolik práce, že jsem moc překládat nestíhala, jenom o prázdninách a o víkendech.“ Jak překlady, tak výuka byly zpočátku obohacující – ale pak do Prahy vtrhly tanky a všechno se změnilo.

Překlady jí prý pomáhaly přežít. „Nemohla jsem cestovat, nemohla jsem nic. Jenom učit a překládat.“ Až přišel opět na pomoc Laxness, jak už vylíčila v roce 2002 v Ritmennt, ročence islandské Národní knihovny:

„Nová vládní garnitura přitvrdila kontrolu nade všemi oblastmi lidského života, a situace na univerzitě, kde jsem učila severské literatury, byla nesnesitelná. Noví nadřízení, přísná kontrola. Nikdy zklamání národa tolik nebolelo a nikdy nebylo ve společnosti víc nemorálnosti. Tehdy už nepřicházela v úvahu ani cesta na Island, ani nic jiného.

V té době jsem se pustila do překladu Rybího koncertu. Téma knihy bylo balzámem na otevřené rány, a překladatelská práce čněla jako útes z šedi reality. Mé soužití s tímto románem bylo podle teorií, které tehdy byly v módě u literárních vědců v takzvaném svobodném světě, úsměvné. Tvrdili, že v odborné četbě literárního díla nemá místo nic než samotný text. Ale bezmála všechno, co jsem v románu nacházela já, ve mně vzbuzovalo myšlenky, které byly zcela osobní a neměly s literaturou nic společného.“

Po sametové revoluci v roce 1989 ale začalo vše zase ožívat. „To bylo skvělé, to jsem mohla cestovat a na Island jsem vyrážela každý rok. Získala jsem stipendium a mohla tam pobýt déle a číst. Ale i za těch horších let jsem si přesto stále udržovala s Islandem kontakt. Všichni Islanďané na mě byli tak nesmírně hodní a posílali mi knihy a čas od času někdo přijel na návštěvu a nějaké knihy mi přivezl.“

V rozhovoru s Vilborg Harðardóttir pro deník Morgunblaðið v roce 1990 vzpomíná paní Helena na revoluci takto:

„Nám už přišlo vše naprosto beznadějné. Generace, která zažila rok šedesát osm, byla už skrz naskrz unavená a odevzdaná osudu. Nejen ti nejstarší, kteří tehdy byli čtyřicátníky nebo padesátníky, ale i ti, kterým bylo tehdy kolem dvaceti a dnes je jim čtyřicet. Přišlo nám nemyslitelné něco žádat od nejmladší generace, která šedesátý osmý nezažila, stejně jako těch dalších dvacet tvrdých let, co následovalo.

[…]

Ale chceme udělat vše, co je v naší moci. Bude radost pracovat s těmi mladými lidmi, kteří všechny tak překvapili. Dříve nevěděli o politice nic, nic o ní vědět nechtěli a do ničeho se nezapojovali. Najednou se zvednou, dokážou všechno a udělají to. Netuším, kde vzali tu sílu a ty znalosti. Byli tak šikovní a připravení o věcech diskutovat, plánovat a realizovat. A zapojit nás ostatní do věci. To je to nejneuvěřitelnější a nejfantastičtější, k čemu došlo, protože tohle jsou ti, kteří nás vystřídají a kterým patří budoucnost.“

A jak vidí paní Helena další vývoj od té doby? „Všichni prožívají zklamání. Teď se ukazují nedostatky toho, co vláda udělala. Samozřejmě máme svobodu, ale lidé nevědí, co si se svobodou počít. Nikdo pořádně nechápe, co to svoboda je. To je pocit, který zakoušejí mnozí, nejen v Česku, ale po celém světě.“

Děti a delegace

V roce 1964 přijela na Island česká delegace a paní Helena s ní jako tlumočnice. Bylo o tom sepsáno nesčetně zpráv, ale když se na to zeptám jí samotné, už si na to prý moc nevzpomíná. „Tam se setkali islandští a čeští politici, které jsem znala jen z novin. Celá léta jsem tady v Čechách dostávala Þjóðviljinn [dosl. „Vůle lidu“, noviny islandské levice – pozn. překl.], což byly v mých očích vlastně protikomunistické noviny. V novinách si navzájem nadávali, ale tady se spolu sešli a byli k sobě najednou tak přátelští.“

Mnohem lépe si ale vzpomíná na děti. „Protože jsem nemohla cestovat, dělala jsem téměř každé léto tlumočnici skupinkám islandských školáků, kteří sem přijížděli na dětské tábory. To byla velká radost. Přijížděly sem islandské děti, které byly úplně jiné než ty české. A přijížděli jejich průvodci, většinou ženy. Vždycky jsme se velmi spřátelily, Vilborg Dagbjartsdóttir, Solla Jónsdóttir, pozoruhodné ženy… ale panovala tam kázeň, jakou islandské děti nedokázaly snášet. Vztyčovaly se vlajky a pronášely proslovy, organizovala to vláda. A tak jsem místo překládání proslovů jenom vykládala vtipy.“


Vilborg Dagbjartsdóttir a Helena Kadečková

Básnířka Vilborg Dagbjartsdóttir pobývala po nějakou dobu v Praze a staly se dobrými přítelkyněmi. Ve městě tehdy pobýval také současný manžel Vilborg, Þorgeir Þorgeirson, básník a filmař, který je jedním z mála lidí, kteří se pustili do překládání z češtiny do islandštiny. „Tady v Praze, přímo před mýma očima, se do sebe zamilovali,“ říká pobaveně paní Helena. „Seděly jsme s Vilborg v Národní kavárně, dvě ženské, a bavily se islandsky. Najednou k nám přišel nějaký chlap, Þorgeir, který tu studoval filmařinu. Tak si na večer domluvili schůzku a tam to začalo.“

(ze článku Ásgeira H. Ingólfssona ve Fréttatíminn ze dne 7.10. 2016 přeložil Pavel Vondřička; s díky za pomoc Davidu Šimečkovi a Lucii Korecké)