Frída Á. Sigurdardóttir: Zatímco plyne noc (3/7)

Sunneva, pohanské, cizokrajné jméno. Lidé v kraji se s takovým ještě nesetkali. Ale pracovitá byla, to museli uznat, žádná práce jí nebyla zatěžko, byla lehká jak pírko a otáčela se od rána do večera, nikde ani smítko a čistotou jen zářila, až se lidé ptali, jestli je to přirozené. Sunneva. Umí prý i všelijaká kouzla. Jaká, to nevěděli, ale že je jiná než oni, to bylo všem jasné. Někdy ji slyšeli zpívat zvláštní, neznámé písně a říkalo se, že ten, kdo je vyslechl, nebyl už niky jako předtím. A smála se věcem, které nikomu jinému k smíchu nebyly. Večer, kdy každý obyčejný smrtelník chodí spát, občas zmizela. Nikomu neřekla kam. Jen se nechala slyšet, že sbírá byliny. A tvářila se, jako že jim rozumí. Někdy však byl z šera slyšet ten její tajuplný zpěv, jasné tóny, které jako by vzlétaly rovnou k nebi a s nimi každý, kdo jim naslouchal. Proto všichni byli radši opatrní. Nezřídka se v beránčím rouchu skrývá vlk. To nemusel lidem v těchto končinách nikdo povídat. Ale i když měli otevřené oči a nastražené uši, nezdálo se přes to přese všechno, že by nebyla svému muži právě tou ženou jakou si přál. Zvláštní, ale bylo to tak.
A den plyne.
Večer se nachýlil a zahalil moře, zem i nebe tajemným sivým světlem. Na rozmezí dne a noci přicházejí lidé ze skal obtěžkáni nákladem, zjevují se zvečera sklonění pod svými truhlicemi plných vajec jako nelidské bytosti či fantastická zvířata z pohádek. Den k nim byl štědrý. Dobyli kořist z ptačích hnízd a zvítězili nad skalní zdí. Toho dne.
Na okraji hřebenu se zastavují, aby si na chvíli odpočali. V čirém večerním světle se před nimi objevuje celá zátoka s pobřežím, tady odtud úzká kamenitá skvrnka, krčící se mezi mořem a klínem horských obrů.
Ale co to tam leží zpola vyvržené na břeh?
"Člun?" ozve se tázavě, temně Torkel. Stefanův syn.
Ovšem, podobá se to člunu. Ale žádnému z těch, které znají. Vymění si pohledy a přepadá je zlé tušení. Stefan s mračí, ale nemluví a rychle se pustí se srázu. Za ním jeho synovec a druh při výpravách na ptačí skály Jakub, lehkomyslný furiant bez bázně, o kterém se říká, že se s svou bezbožnou hubou dokáže postavit skalní zdi a osudu i šedesát sáhů nad mořem. "Může děkovat jen milosrdnému Bohu, že na sebe ještě nepřivolal zlé duchy a démony hor," říkává stará Sína. Ale Jakub se jen směje. Zlí duchové ptačích skal mu hrůzu nenahánějí, jen vlastní strach. Nehodný muže a nikým neuznávaný. K čemu taky. Skály se zdolat musí. Tak se jen směje. Teď, když se řítí se svahu, se však nesměje. Je už daleko před Stefanem, když se konečně vzpamatuje a trochu zpomalí, zuby zaťaté. Však se o něm šeptá, že se občas zadívá do jasných očí mladé hospodyně déle než radno.
Za Jakubem a Stefanem spěchají Torkel a čeledín Einar a vzadu dvě ženy, Gudríd a Fridmey. Všichni vědí, že na čest těch cizích rytířů, kteří se plaví moři, nelze spoléhat, člověk nikdy neví, čeho se od nich může nadít, i když nelze popřít, že přivážejí dobré zboží. Sunneva to s nimi arci umí. Dokonce se s těmi muži temné pleti pouštěla do svého prazvláštního tance, který oni zřejmě uměli ocenit. Lehce plula od jednoho k druhému, dlaní si přejížděla plavé copy a protahovala se v štíhlém pase, prsty se dotkla prsou upnutých v tmavém živůtku, ale pak najednou vše jako mávnutím proutku pominulo, pouhý náznak svůdné iluze, která vyprchala do prázdna, provázena výbuchem halasného smíchu mužů. A večer stála na pobřeží se zbožím, které chtěla získat. S jasnou tváří a se světélky v očích hleděla za čluny, které odrážely od břehu. Stala chvíli nehybně a zmizela ve stavení. Varování zkušenějších žen nebrala na vědomí. Uťala je pouhým pohledem. A Stefan neříkal ni. Stejně jako na všecko ostatní. Člun na břehu. Neznámý člun z bílé joly, která kotví na otevřené straně zátoky. A je už noc. Lidé zrychlují chůzi, skoro běží za Jakubem a Stefanem.
Náhle mezi nimi stojí Sunneva, jako by vyrostla ze země, klidná jako vždy, jen oči má možná o poznání tmavší než obvykle a jakýsi zvláštní rys u koutku, Stefan si nepamatuje, že by ho u ní někdy už viděl. Podává mu velký, pěkně kovaný klíč.
"Klíč od sýpky," diví se Stefan. "Oč jde?"
"O nic důležitého, " odpovídá Sunneva a rys u úst se prohloubí. "Jen byste se tam snad mohli zastavit, až půjdete kolem," dodá, otočí se na patě a je pryč.
Muži se na sebe podívají. Oddychli si, když uviděli Sunnevu živou a zdravou, ale na druhé straně je jim jasné, že tu něco není, jak má být. Nejsou zvyklí, aby jim Sunneva chodila naproti na svah, a tím méně aby je obtěžovala takovými podivnými nápady, pokud je všechno v pořádku. Vkrádá se mezi ně úzkostné napětí. Fridmey zbledne a Gudríd se křižuje a mumlá: Bože, ochraňuj nás ode všeho zlého. U kamenné zídky, za níž začíná pozemek hospodářství, shazují muži ze hřbetu břemena a pospíchají k sýpce, nejrozložitějšímu stavení dvora, z níž se line vábná vůně sušených ryb, přestože je uzavřená a teď už poloprázdná. Když je dobrý rok, tak tam jsou sudy a nádoby naplněné drahocenným jídlem a pitím, ale teď, po dlouhé zimě už z toho moc nezbývá. Na povalu pod střechou uzamčené truhly a slušná hromada zvětralých tresčích hlav, na trámech rozvěšené zbytky sušených ryb, návnada na žraloky, rybářské náčiní a různé šňůry, provazy a jiné nářadí. Teď tam ale bude asi na zub ještě něco jiného.
Muži se seřadí u vchodu do sýpky, pěsti zaťaté, blesky v očích.
Večer je tichý, nanejvýš vlna občas šplouchne o kámen. Daleko z ticha se ozve havraní zakrákání, zlověstné a výstražné. Ženy na sebe pohlédnou rozšířenýma očima.
Stefan přistoupí k dveřím a chvíli se k nim sklání.
Všichni napjatě čekají.
Ticho se protahuje.
V dálce se opět ozve zakrákání.
Konečně Stefan rozrazí dveře a muži pozvednou pěsti.
Ale nic se nepohne. Z temného vnitřku stavení není slyšet žádný zvuk.
Muži opatrně vejdou dovnitř, nejdřív Stefan. Jakub těsně za ním, potom Torkel a Einar. Ženy po špičkách za nimi.
Ve tmě rozeznávají vzadu na podlaze tři neforemné podlouhlé balíky.
"Ježíši Kriste," zaúpí Gudríd a chytí se Fridmey. "Ona je zabila!"
"Vypili ze soudku kořalku," zamumlá Stefan, ale vtom už se jeden balík bleskurychle vymrští jako had připravený uštknout a Gudrídě se úlekem podlomí nohy. Stojí před nimi urostlý muž uhrančivé tváře a schopný zřejmě všeho, má temnou pleť a černé oči, orlí nos a rozcuchané tmavé vlasy. Když pohlédne na domácí lidi, zablýskají mu v ústech bílé zuby.
"Eve," zvolá náhle, asi aby na ně přivolal mor a neštovice, a Gudríd se křižuje.
"Eve," vyhrkne muž znovu a zasměje se. V jeho hlase zaznívá vítězství, když se jedním skokem vrhne ke Gudrídě, která v panice couvne ke dveřím Fridmey do náruče. Muž se zastaví a hledí zmateně z jedné na druhou a potom na Stefana a jeho druhy.
Jakub se chvěje. Všechny nervy v těle má napnuté k prasknutí. V očích a v celém výrazu cizího muže je něco, co ho ponouká použít pěsti. Musí zburcovat všechnu sílu, aby se udržel na místě.
Muž něco zabreptá, obrátí se k svým společníkům a bez milosti do nich kopne. Zamumlají něco, převalí se na bok a teprve po dvou dalších vydatných kopancích přijdou k sobě. Vyděšeně se rozhlédnou, načež vyskočí a zvednou pěsti. Ale první muž je zarazí a pokračuje v breptání, jemuž stejně nikdo nerozumí, ani Stefan, který se jinak s těmito cizinci z druhého konce světa o všech obyčejných věcech vždycky jakžtakž dohovoří. Rozeznávají jen jediné slovo, které muž opakuje pořád dokola: Eve, Eve. A pokaždé, když to slovo vysloví, mihne se mu v očích úsměv, který zatne do Jakuba hůř než všechno ostatní. Úsměv, který prostě nesnese.
"Jakube," zasykne Stefan. A Jakub se zarazí. Ustoupí zase na své místo.
"Ven!" rozkáže Stefan najednou ostře. "Kliďte se odtud!" V jeho hlase je slyšet hněv a smutek, těžký a překvapující smutek, daleko méně pochopitelný než Jakubova zuřivost, která se stále ještě chvěje ve vzduchu. Neboť když se to vezme kolem a kolem, tak se zde zase tolik nestalo, až na to, že přišli o jeden soudek kořalky. Což je sic politováníhodné, ale co je to proti tomu, co se zde stát mohlo. Vlastně mají důvod k radosti. Je přece očividné kdo tady utrpěl porážku, a to díky jedné slabé ženské. Jisté je, že posměšný příběh o třech mužských, co byli nuceni prospat jarní den zamčeni v sýpce, si tu lidé budou dlouho pamatovat. Vlastně by se měli ti cizáčtí padavkové rdít hanbou, že se nechali tak ostudně přelstít. Nezdálo se však, že toho černovlasého hromotluka trápí zrovna takovéhle pocity.

<< 2. část | 4.část >>